hello everybody :-) tak mám za sebou první den v angličtine a jsem celkem utahaná, ale nemůžu si stěžovat, učitelé jsou tam příjemní a děcka, se kterýma chodím do hodiny, taky…takže pěkně od začátku, ráno v osm hodin jsem nasedla na vlak směr San Francisco a cestu do školy už jsem měla nacvičenou, když jsem šly s paní Ivuškou dělat ten můj rozřazovací test. Pěkně jsem pozdravila a zeptala se, kde je moje třída…od devíti hodin nám začalo vyučování, dělali jsme gramatiku. Končili jsme v jednu hodinu. V té dopolední skupině je nás asi tak deset, dvanáct. Kromě mě a jedné Španělky jsou to všechno děcka bud z Koreje, Japonska, Thajska, Číny a jsme tak všichni zhruba stejně staří. Od jedné máme půl hodiny přestávku na oběd a můžeme pak dál chodit na odpolední hodiny. To už je jenom konverzace a to jsme byly dvě třídy dneska vyjímečně spojení, ale mně se to líbilo, byla sranda. Ještě honem musím udělat domácí ukoly než pujdu spát…tak jsem zvědavá, jak mi to půjde zítra.

Dali jsme si načas, protože jsme vydatně snídali, ale když Ivuška hlesla, že už dostihl malý hládek, tak jsme zašli do naší oblíbené číny (Far East Cafe). Peťulce jsme doporučili sweet & sour kuře a my si dali nudle. Kuře jsem po Pěťulce dojedl a zbytek nudlí nechal.

Není nad to se po obědě trochu projít do kopce. Cíl je jasný, Grace Cathedral – kopie pařížské Notre Dame. A pak hned zpátky z kopce dolů.

Vrátili jsme se na Union Square, dali si kafe ve Starbucks v Macy’s a dívali se na cvrkot pod námi. To už nás pomalu začala dohánět neodbytná paní únava. Takže na BART a zpátky.

V Berkeley jsme ještě zajeli nakoupit, Peťulka udělala výbornej paprikáč (kuře na paprice) a po večeři jsme hráli na kytary a Carcassone. Mimochodem, není nad to, když vám někdo nenápadně krade hrací figurky.

Nejdřív jsme chtěli jít do našeho oblíbeného sushi baru, ale nakonec jsme si vybrali čínský fast food. Dali jsme si čínský nudle a kung pao. Pálivý, ale dobrý. Pak jsme natočili směrem na metro a vyrazili zpátky.

V Berkeley si Ivča šla znovu zaběhat a já se ponořil do procházení knížek. Když jsem na ni pak čekal, tak jsem si všiml, že v Berkeley jsou na zemi u semaforů pro pěší natištěné básníčky. Zajímavé gesto.

K večeři jsme měli výborné kynuté knedlíky a už teď se těším, až se s nimi budu zítra v práci chlubit.

Slovíčko dne:
fruits dumplings – čti [frujts damplinks] – ovocné knedlíky

Odpoledne jsme vyrazili do San Francisca, s tím, že se jen tak projdeme kolem náměstí Union Square. Cestou jsme potkali pána typu pouliční umělec, který ukazoval psa, kočku a krysu, jak spolu krásně žijí a mají se rádi. Dokonce mají i video na you tube a vlastní stránku (tu teď nějak nemůžu najít, ale ještě včera fungovala). Myslím, že to je docela zajímavá živnost.

Kousek od Union Square je sushi bar, který jsem chtěl s Ivčou navštívit. Když jsem byl v S.F. naposled, tak říkali, že prý to je jeden z nejlepších sushi barů v San Franciscu. Jmenuje se Akiko’s sushi bar a je na Mason St. Jestli je nelepší nevím, ale nám tam chutnalo. Už jsem si ani nepamatoval, že byl tak malý.

Obsluze jsme řekli, že jsme sushi nováčci, že si necháme poradit. Paní nám řekla, co je na jídelním lístku co a my začali vybírat. Nakonec jsme si vybrali deset náhodných kousků. A myslím, že jsme udělali dobře. Dokonce jsme se shodli na tom, že nás každého ta polovina příjemně zasytila.

Po sushi jsme se šli jen tak projít. No, ono to nebylo jen tak, protože jsem chtěl Ivči ukázat Grace cathedral na California St. To je takové malá kopie pařížské Notre Dame a pro mě to byla první budova (kromě hotelu), kterou jsem v S.F. navštívil. Tenkrát jsem si slíbil, že se do ní po letech vrátím. Včera by se mně to málem podařilo, ale bohužel jsme k ní došli přesně v šest a to se její brány právě zavřely. Tak příště.

Cesta nahoru byla fakt trhák, ale naštěstí jsme nikam nechvátali, tak se to dalo. A navíc to byl jen kousek. Přicházeli jsme těsně před soumrakem a bylo zajímavé sledovat pomalu se rozsvěcující se město. Ideální doba projít večerním San Franciscem dolů a vrátit se do Berkeley.

Navíc jsem si dneska docela zafotil.

PS: sushi si můžete udělat i doma

Slovíčko dne:
sushi – čti [suši] – syrová ryba s rýží

Nejdřív jsme se ale prošli po Market st., kde měl být obchod s notebooky. Bohužel jsem si nenapsal adresu, takže jsme se vydali jen tak na blind a bylo docela zajímavé sledovat, jak se s rostoucí vzdáleností mění struktura lidí. Čím déle jsme šli, tím víc ubývalo turistů a přibývalo domorodců. Takových těch echt domorodců.

Takže jsme se po chvíli otočili a šli jsme do nákupního střediska, které si vyhlídla Ivča. Šest pater, pozlacené rámování zábradlí na eskalátorech (mimochodem nebyly rovné, ale půlkruhově zatočené), prosklená kopule ve střeše a minimum věkové skupiny 10 – 15 let. To jsou hlavní odlišnosti od našich nákupních středisek. Jinak je to stejné – chróm, sklo, a pochodboví prodavači. Když nás jeden odchytl, tak jsme si museli s Ivčou oba umýt ruce nějakým cukrem. Před krémem už jsme radši utekli. Ale je fakt, že jsme pak měli ruce hebké jak … no prostě fakt heboučké.

Pak už přišla na řadu zmiňovaná Cable Car. Vystáli jsme si kratičkou frontu na lístky a delší frontu na vlastní tramvaj. Nakonec to docela uteklo. Nasedli jsme do tramvaje a vyrazili. Jeli jsme linku z centra až k Fisherman’s Wharf, což je přístaviště, které jsme procházeli už při naší minulé návštěvě. Nejdřív jsme uvažovali, že pojedeme i zpátky, ale když jsme zjistili, že lístky nejsou datované, tak jsme si zbylé dva nechali na příště.
Cesta lanovou tramvají je výborný zážitek. A nejlepší to je, pokud se vám povede stát přímo na plošině u zadního brzdaře. Což se mi podařilo, protože jsme nejdřív pustili sednout jednoho pána, a pak se ta tramvaj tak zaplnila, že jsem musel stát venku.

Na Fisherman’s Wharf jsme hledali něco k jídlu (skončili jsme ve fast foodu Burger King), trochu se prošli a pak se vydali podél pobřeží po ulici Embarcadero až na zastávku metra stejného jména. Odtud jsme se vrátili zpátky do Berkeley.

Cestou z metra jsme se stavili v obchodě s elektronikou a koupili jsme si externí disk. Nejen proto, že musíme někam dávat všechny ty fotografie, které už se chystají na to, až budou zveřejněné, ale i proto, že si potřebuji přeinstalovat počítač. Je to levnější, než si rovnou kupovat nový.

Večer jsme měli domluvenou pizzu s jednou Českou, kterou Ivča potkala na kávičce u paní rektorové. Její brazilský manžel pracuje ve stejném typu laboratoře jako já, ale v městě pár mil od Berkeley. Manžel umí relativně dobře česky, takže jsme angličtinu procvičili jen, když jsme se bavili o práci. To je jednodušší.

A protože jsme opravdu pyšní na náš malý byteček, tak jsme je cestou zpátky ještě pozvali na prohlídku. A grapa Cedrikovi taky chutnala.

Slovíčko dne:
cable car – čti [kejbl kár] – lanová tramvaj

Tak jsme si dneska s Ivčou koupili letenky. Moje představy, že do Ameriky je to teď strašně levny vzaly brzo za své. Po prvotním hledání letenek a zjištění, že ceny pro dva se pohybují od padesáti tisíc výš, jsme začali plánovat, kde musíme ušetřit.

Druhým zádrhelem bylo, že jsme preferovali přímý let do San Francisca. Nechtělo se nám po několikahodinovém letu přes oceán přestupovat uprostřed USA a po pár hodinovém čekání trávit další hodiny v letadle.

Z Prahy se přímo do San Francisca nelétá, proto přicházel v úvahu přestup v Paříži, Amsterdamu nebo Londýně. Sám za sebe jsem nejvíc preferoval Amsterdam. A to nejen proto, že mám Holandsko rád, ale i proto, že amsterdamské letiště dobře znám a věděl jsem, že se tam dá lehce přečkat čekání na další let. Ale ani tahle podmínka nebyla s Prahou slučitelná.

Nezbývalo než rošířit pole působnosti a vedle stověžaté matičky zařadit i sousedskou Víděň. Nakonec Ivča našla zpáteční letenky z Vídně přes Londýn do San Francisca s celkovou cenou 30 tis. Kč.

Ještě to chtělo vyřídit jednu věc. Všechny internetové rezervační systémy umožňují vyhledávání jen zhruba na rok dopředu. To znamenalo, že jsme si sice mohli koupit letenku na leden ‘09, ale s tím, že zpátky poletíme už v červenci. Uvažovali jsme o koupi otevřené letenky s volitelným datem odletu. Zavolali jsme na královskou zákaznickou linku a tam zjistili, že otevřenou letenku si sice můžem koupit, ale bude asi jednou tak dražší, než letenka fixně zpáteční. Na stejné lince nám sdělili, že přebookovaní našeho zpátečního letu stojí 100 €, což není tak dramatické zvýšení ceny letenky, jako koupení letenky otevřené. Takže bylo rozhodnuto.

Teď jsou na řadě víza …