Nebudu zabíhat do podrobností (udělal jsem si skoro čtyři stránky poznámek), zdůrazním jen některé věci. Přednášela asi čtyřicetiletá paní a za celou dobu nepromítla v rámci přednášky jedinou blánu.  Hlavním mottem bylo, že my jsme ti, kteří jsou ti nejdůležitější, my jsme tam od toho, odvyprávět příběh tak, aby každý věděl co říkáme.

Mezi praktické poznatky patřily poznámky týkající přemýšlení nad tím, jakému publiku bude člověk přednášet a kde, dále byla řeč o pohybu rukou při přednášce (prostě dělejte co normálně, to že člověk přednáší neznamená, že najednou nemá ruce), o očním kontaktu, o organizaci přednášky, jejím cvičení, vtipech v průběhu přednášky apod.

Když to tak vezmu kolem a kolem, tak jde o to, být přirozený, být sám sebou (poslední, shrnující věta semináře) a pak to jde úplně samo.

Ono se to hezky poslouchá, ale když pak člověk stojí před (jakoukoli) masou lidí a má jim něco povídat, tak čas běží úplně jinak, pot řeže do zad jako kyselina a dech je pod kontrolou asi tak, jako stádo splašených bizonů.

No prostě, stejně jako všechno chce i přednášení cvičit a trénovat. A uvažovat nad tím, co a proč člověk dělá. Ale nebudu končit tak filozoficky a přidám trochu té (zprostředkované, dnes získané) praxe.

Jirkovo kvarteto o přednáškách

• Vždy něco nedovysvětlím nebo vysvětlím špatně.
• Vždycky něco zapomenu.
• Vždy udělám chybu.
• Vždy bude někdo nespokojený s přednáškou.

Slovíčko dne:
presentation – čti [prezentejšn] – přednáška

Po svatbě jsem poslal oficiální žádost o postdoc do Berkeley.

Hlavní součástí žádosti byl tzv. cover letter. Dopis, ve kterém jsem se představil a ve zkratce popsal zahraniční a tuzemské zkušenosti. K této oficiální žádosti jsem přiložil životopis, seznam publikací a doporučující dopisy od vedoucích z evropských laboratoří, kde jsem strávil část Ph.D. studia.

Obratem jsem získal odpověď z Berkeley, s upozorněním, že jsem sice poslal všechno, ale zapomněl jsem dodat termín možného nástupu. Domluvili jsme se tedy, že termín stanovíme na první polovinu ledna – do doby, kdy budou levnější povánoční letenky. Poté už se rozběhlo zařizovací kolečko, kdy se mnou jednal Cezar z kanceláře v Berkeley.

Nejprve mi poslal offer letter – dopis, ve kterém mi byla nabídnuta možnost postdocu na University of California, Berkeley v laboratoři zabývající se monolitickými stacionárními fázemi. Ten jsem musel vytisknout, podepsat (a tím potvrdit souhlas s podmínkami) a poslat zpět buď faxem nebo oskenovat a poslat mailem.

Následoval informačně-registrační formulář, ve kterém bylo nutné vyplnit základní informace jak o mně, tak i o manželce. V té době ještě Ivča neměla nový pas, takže jsem poslal jen informace o mně, s tím, že jsem potřebná data doplnil ihned po jejich získání.

Následovalo několik dní čekání, které skončilo zasláním formuláře DS-2019, který je nutný k získání J-1 víz do USA. Tento formulář je vlastně potvrzením univerzity o našem příjezdu.

Dalším krokem byl poplatek SEVIS. Poplatek SEVIS (Student and Exchange Visitor Information System) je elektronický systém, v kterém jsou uchovávána data o studentech a vědcích ze zahraničí. Pokud člověk vyjíždí s rodinným příslušníkem, platí tento poplatek pouze jednou, sám za sebe. Poplatek musí být zaplacen před podáním žádosti o víza.

Tento poplatek je možno zaplatit třemi způsoby: online kartou, poštou a pomocí Western Union. Já jsem si vybral první způsob a zaplatil poplatek pomocí specializované stránky. Zde je nutné vyplnit formulář, vyplnit základní údaje a číslo DS-2019 formuláře.

Po několika dnech jsem jen na stejné stránce zkontroloval, jestli byl SEVIS poplatek už převeden a zaregistrován. Byl. Takže nyní už zbývá poslední krok: domluvit si rozhovor na ambasádě.

Když jsem začal pracovat na diplomové práci a postupně se hroužit do článků týkajících se monolitických stacionárních fází, nemohl jsem si nevšimnout, že velká část příspěvků pochází z kalifornské univerzity v Berkeley.

Už tenkrát jsem si pomyslel, že by bylo moc fajn mít tu možnost se tam pracovně podívat. Je pravda, že tenkrát to bylo ještě v rovině úvah a teoretických představ, protože do té doby jsem si vůbec nedokázal představit vyjetí do zahraničí a už vůbec ne jeho spojení s prací.

To změnil až můj prázdninový pobyt v Anglii na londýnské Royal Holloway. Tenkrát se mi doslova otevřel svět. Najednou jsem zjistil, že člověk může nejen žít, ale i pracovat v zahraničí. A navíc, že to jakžtakž zvládne a dokonce se mu to i líbí.

Zní to jako fráze, ale po těch třech měsících v Londýně už nic nebylo jak dřív. V dobrym slova smyslu. Navíc téměř ihned po návratu z Anglie se objevila možnost strávit šest měsíců v holandském Eindhovenu a po opětovném ročním pobytu v ČR přišla nabídka strávit přes půl roku v Amsterdamu.

Pobyt v Amsterdamu jsem ještě rozdělil na dvě části a půlroční výplň mezi nimi jsem strávil opět v Eindhovenu. Tohle není výčet mých cestovatelských zážitků, snad jen potvrzení rčení, že kdo jednou zkusil, už nechce jinak.

Jedna věc ale zůstavala stejná. Myšlenka zasunutá v hlavě a sem tam se vynořující. San Francisco. Postupem času se vynořovala stále častěji a její zapuzení (vždyť jsi v Holandsku, tak co chceš?) bylo čím dál tím těžší. Až to jednou došlo tak daleko, že jsem si sedl jsem k PC a začal.

Dal jsem dohromady životopis, posudky, seznam publikací a napsal jsem panu profesorovi do Berkeley. Říkal jsem si, že nemám co ztratit a radši budu celý život žít s tím, že to nejde, než abych se trápil tím, že jsem to nezkusil. Mejl jsem napsal mojí skromnou angličtinou a mateřskou češtinou, přiložil vše nachystané, vypnul počítač a šel spát.

Při ranní kontrole mejlů jsem zjistil, že na mě už čeká odpověď. Odpověď, která byla navíc velmi příjemná a vstřícná.

A tak jsem si večer cestou z práce koupil na oslavu flašku vína.

Když skončila moje holandská anabáze (kterou bylo ještě možné prodloužit), tak jsem se vrátil do Pardubic, abych splnil jednu z podmínek pobytu v Berkeley – dokončit Ph.D. Měl jsem před sebou poslední studijní rok a zdálo se, že už skoro nic nestojí v mé vysněné cestě. Abych to zkrátil, od napsání dotazovacího emailu po obhajobovu dizertační práce mi to trvalo 4,5 roku.

Inu tak už to bývá.

Po návratu z Holandska mě totiž potkalo ještě něco lepšího a většího. Zamiloval jsem se. Je sice pravda, že chcu jet do Ameriky byla skoro moje první věta, kterou jsem řekl místo seznámení, ale i tak byl velký sen odsunut ještě větším.

Postupem času se starý sen dral nahoru čím dál tím víc. Začal jsem vymýšlet různé varianty pobytu (6 měsíců) a různé varianty uspořádání (s Ivčou na rok). Do toho ještě skončilo moje studentské stipendium, což se podařilo vyřešit devítimesíčním pobytem v laboratoři v Paříži.

Nakonec se domluvila zatím poslední varianta. Počkáme, až Ivča dostudujeme, a pak odjedeme spolu jako manželé. Ivča už dostudovala, manželé už jsme taky, takže teď už zbývá ten další krok.

A tak jsme začali zařizovat dvouletou svatebně-pracovní cestu do San Francisca, respektive Berkeley.