Coca cola vs. Pepsi - kamlababy.wordpress.com

Když už tu máme ten pátek, tak to trochu odlehčím a povyprávím vám příběh ze života s filozofickým rozměrem.

Pátek odpoledne. Enzym se mi bude promývat kolonou ještě hodinku a půl a mě chytá žízeň. No nic, beru si drobné a vyrážím do přízemí k automatu. Mým cílem je jako vždy Cola light (když už není Zero). Na poslední chvíli měním názor a když už je ten pátek, tak si vybírám klasickou kolu. Cukr necukr.

Nechám automat spolknout dva dolary, vyberu si číslo (páteční třináctka) a čekám, až vozíček vyjede k vybrané PETce. A čekám. Vozíček totiž vyjel nahoru, ale nezajel až k láhvi, jen před ni, a pak se zase vydal na zpáteční cestu. Dokonce se i otevřela dvířka, kam vybraná flaška vždycky spadne. Jenže tentorkát nemělo co kam spadnout.

Hmm, tak nic. Zkouším to znovu. Tentokrát s jiným číslem. Zase nic. Tak že by osud chtěl, abych si nedával tu plnocukrovou kolu a „spokojil se“ s tou bez cukru? Ani ta nefunguje. Na nic jiného nemám chuť, tak to ani nechci zkoušet na ovocném džusu nebo vychlazené vodě.

Nakonec zjišťuji, že ani dobře mířená rána (no, vlastně dvě) do strany automatu nepomáhá. Jen začne škrčet, jakoby se znovu nastarovával. No, ale už zase mlčí.

Je rozhodnuto. Lepší vrabec v hrsti, než dolary v automatu a nejdřív pomalu a nesměle, později rychleji a zuřivě mačkám knoflík na vrácení dolarů. Nefunguje. Zkouším znovu a znovu. Furt nic. Nakonec se automat jakoby restartuje, vrátí se do „základního stavu“ a na malém displeji se objeví „Pěkné odpoledne, vyberete si nápoj navolením čísla.“ K tomu informace o vnitřní teplotě. A dolary nikde.

No, ale když už je ten pátek, tak přece neodejdu s prázdnou. Ještě, že je hned vedle automat na pepsi. Ještě na chviličku zaváhám, jestli mi to stojí za to, ale myšlenky ještě ani neodezní a druhý automat už polyká další dolary. Veberu si plnohodnotnou pepsi (tentokrát ani neváhám nad tou bez cukru), a když slyším to klasické žuchnutí, tak se mě ulevuje a vím, že s prázdnou neodejdu.

Vypadly dvě.

A nebo už tam ta jedna byla a někdo si ji nevyzvedl. Nevím. Jediné, co mi teď běží mozkem je, že musím ven dostat i tu druhou. Přece ji tam nenechám. Sice jsem za ni zaplatil v druhém automatu, ale to se teď nepočítá. Trochu zacasnuju s mřížkou v okénku, narovnávám tu první, srovnávám druhou a už jsou venku obě.

A pak, že spravedlnost neexistuje …

Po pracovním týdnu jsem se na tenhle pátek obvzlášť těšil, takže jsem byl rád, že se mi cestou z nákupu podařilo Ivču (ne)nápadně přemluvit na to, že si na večeři skočíme do oblíbené hospůdky na Telegraph Ave.

A hospůdka nezklamala. Už jsme tam jedli několikrát a kromě prvního rozkoukávání se (sendvič) jsem si neobjednal nic jiného než hamburger s barbecue omáčkou a slaninou. Pochoutka!

Takže se není čemu divit, že pří východu z hospody jsem si při slovech „To jsem se zase dneska pěkně najedl“ hladil bříško a zároveň po mikině roztíral už tak dost velkou kečupovou skvrnu, o které jsem do té doby neměl ani tušení.