Přeji hodně štěstí při hledání ;-)

Díky akci nabízející lístky zadarmo, jsme měli tuto sobotu navštívit zápas Kalifornských Zlatých mědvědů (naši) proti Orlům z Washingtonu (hosté) na Memorial stadionu v Berkeley. Stadion má kapacitu slabých 72 000 a i když vyprodáno nebylo, tak tipuju, že k tomu chybělo snad jen pár tisíců.

Asi nejpůsobivější z celého zážitku byl začátek zápasu a nástup Medvědů na hrací plochu. Představte si vykřikování hlasatele, skandování fanoušků a kouřové efekty u vchodu a máte skoro celý obrázek.

Atmosféra byla výborná. Jak jsem psal, je to hlavně šou pro lidi, tak to tak i vypadá. Na hrací ploše hraje (pravděpodobně) školní orchestr čítající určitě přes sto hráčů, celá střední část delší tribuny je vyhrazena skandujícím studentům, ostatní lidé se nenechávají zahanbit a snaží se povzbuzovat (své) hvězdy. To pak máte husí kůži i na spáncích.

Americký fotbal znám jen z televize a to ještě ze setřihů nejlepších okamžiků. Docela jsem se tešil na rychlé průniky, otré rány, třaskavé tlačenice. Ono to tam vše bylo, to ano. Jenže televizní sestřiny vám neřeknou jednu důležitou věc a to je přerušovnání hry. Hraje se na 4 x 15 minut s jednou dvacetiminutovou přestávkou. A celý zápas (i s přestávkou) trval přes dvě a půl hodiny. Tzn., že se každá minuta hrála minuty dvě.

Těsně než jsme šli, tak jme si nastudoval pravidla, takže jsem věděl, že se bojuje o postup o deset yardů, na což má mužstvo čtyři pokusy a pak ztrácí míč a získává ho protivník (a opět pokus o postup o deset yardů). Jenže po každém pokusu bylo přerušení, znovu rozehrávka a pod.

Naštěstí se několik krásných momentů ukázalo a bylo na co koukat (měli byste vidět Ivču, jak fandila;). Když o přestávce dávali na velkoplošné obrazovce sestřih prvních dvou čtvrtin, tak to byl ten americký fotbal, který znám z televize. Akce, běhy, srážky. Ale když na to koukáte živě, tak musíte chvíli čekat, než se něco takového stane.

O přestávce hrál jak současný orchestr, tak orchestr absolventů školy a je fakt, že vypsat v několika (asi bych řekl stovkách) lidí na hrací plochu nápis California, případně vytvořit etiketu orla, který mává křídly (hudebníci chodili tam a zase zpátky) opravdu stojí za vidění.

Jinak, jestli znáte americký fotbal, tak jak jsem ho znal já – tedy hlavně ze seriálu Simpsonovi, tak je to přesně tak, jak je v tomto kultovním seriálu – mezi řadami chodí prodavači nabízející kolu za $4.50, která normálně stojí tak 1.50, mezi jednotlivými přerušeními probíhají na obrazovce reklamní soutěže (jako například „běžecký“ závod tří lahví s osvěřujícími nápoji – vyhrálo Mango Tango, teda vlastně Mengou Tengou nebo „skořápky“ s míčem a helmou amerického fotbalu na pozadí bankovního loga), roztleskávačky povzbuzují diváky, chlapi se rozčilují, jak to ten hráč zahrál, a po každém touchdownu následuje petarda a skandování diváků.

Stálo to za to a jsem rád, že jsme se mohli podívat.

O trochu více fotek je v galerii.

A víte, kdo má dneska narozeniny? Tak třeba kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez (1927) nebo polský režisér Andrzej Wajda (1926).

Ale taky Mendělejevova tabulka prvků. Tento základ moderní chemie se dnes dožívá 140 let a bez zajímavosti není, že na objevu šestnácti prvků se podíleli chemici z Berkeley:

• 43     technetium (1936) *
• 85     astatine (1940)
• 93     neptunium (1940)
• 94     plutonium (1940)
• 95     americium (1944) **
• 96     curium  (1944) **
• 97     berkelium (1949)
• 98     californium (1950)
• 99     einsteinium (1952)
• 100   fermium (1952)
• 101   mendelevium (1955)
• 102   nobelium (1958)
• 103   lawrencium (1961)
• 104   rutherfordium (1969)
• 105   hahnium (1970)
• 106   seaborgium (1974)

*Objeveno v Itálii pomocí vzorku z cyklotronu v Berkeley
**Objeveno v Chicagu týmem z Berkeley

To by mě zajímalo, jestli na mě taky jeden prvek zbyde. Asi ne.

Slovíčko dne:
element – čti [eliment] – prvek

Když jsem začal pracovat na diplomové práci a postupně se hroužit do článků týkajících se monolitických stacionárních fází, nemohl jsem si nevšimnout, že velká část příspěvků pochází z kalifornské univerzity v Berkeley.

Už tenkrát jsem si pomyslel, že by bylo moc fajn mít tu možnost se tam pracovně podívat. Je pravda, že tenkrát to bylo ještě v rovině úvah a teoretických představ, protože do té doby jsem si vůbec nedokázal představit vyjetí do zahraničí a už vůbec ne jeho spojení s prací.

To změnil až můj prázdninový pobyt v Anglii na londýnské Royal Holloway. Tenkrát se mi doslova otevřel svět. Najednou jsem zjistil, že člověk může nejen žít, ale i pracovat v zahraničí. A navíc, že to jakžtakž zvládne a dokonce se mu to i líbí.

Zní to jako fráze, ale po těch třech měsících v Londýně už nic nebylo jak dřív. V dobrym slova smyslu. Navíc téměř ihned po návratu z Anglie se objevila možnost strávit šest měsíců v holandském Eindhovenu a po opětovném ročním pobytu v ČR přišla nabídka strávit přes půl roku v Amsterdamu.

Pobyt v Amsterdamu jsem ještě rozdělil na dvě části a půlroční výplň mezi nimi jsem strávil opět v Eindhovenu. Tohle není výčet mých cestovatelských zážitků, snad jen potvrzení rčení, že kdo jednou zkusil, už nechce jinak.

Jedna věc ale zůstavala stejná. Myšlenka zasunutá v hlavě a sem tam se vynořující. San Francisco. Postupem času se vynořovala stále častěji a její zapuzení (vždyť jsi v Holandsku, tak co chceš?) bylo čím dál tím těžší. Až to jednou došlo tak daleko, že jsem si sedl jsem k PC a začal.

Dal jsem dohromady životopis, posudky, seznam publikací a napsal jsem panu profesorovi do Berkeley. Říkal jsem si, že nemám co ztratit a radši budu celý život žít s tím, že to nejde, než abych se trápil tím, že jsem to nezkusil. Mejl jsem napsal mojí skromnou angličtinou a mateřskou češtinou, přiložil vše nachystané, vypnul počítač a šel spát.

Při ranní kontrole mejlů jsem zjistil, že na mě už čeká odpověď. Odpověď, která byla navíc velmi příjemná a vstřícná.

A tak jsem si večer cestou z práce koupil na oslavu flašku vína.

Když skončila moje holandská anabáze (kterou bylo ještě možné prodloužit), tak jsem se vrátil do Pardubic, abych splnil jednu z podmínek pobytu v Berkeley – dokončit Ph.D. Měl jsem před sebou poslední studijní rok a zdálo se, že už skoro nic nestojí v mé vysněné cestě. Abych to zkrátil, od napsání dotazovacího emailu po obhajobovu dizertační práce mi to trvalo 4,5 roku.

Inu tak už to bývá.

Po návratu z Holandska mě totiž potkalo ještě něco lepšího a většího. Zamiloval jsem se. Je sice pravda, že chcu jet do Ameriky byla skoro moje první věta, kterou jsem řekl místo seznámení, ale i tak byl velký sen odsunut ještě větším.

Postupem času se starý sen dral nahoru čím dál tím víc. Začal jsem vymýšlet různé varianty pobytu (6 měsíců) a různé varianty uspořádání (s Ivčou na rok). Do toho ještě skončilo moje studentské stipendium, což se podařilo vyřešit devítimesíčním pobytem v laboratoři v Paříži.

Nakonec se domluvila zatím poslední varianta. Počkáme, až Ivča dostudujeme, a pak odjedeme spolu jako manželé. Ivča už dostudovala, manželé už jsme taky, takže teď už zbývá ten další krok.

A tak jsme začali zařizovat dvouletou svatebně-pracovní cestu do San Francisca, respektive Berkeley.