hello everybody :-) tak mám za sebou první den v angličtine a jsem celkem utahaná, ale nemůžu si stěžovat, učitelé jsou tam příjemní a děcka, se kterýma chodím do hodiny, taky…takže pěkně od začátku, ráno v osm hodin jsem nasedla na vlak směr San Francisco a cestu do školy už jsem měla nacvičenou, když jsem šly s paní Ivuškou dělat ten můj rozřazovací test. Pěkně jsem pozdravila a zeptala se, kde je moje třída…od devíti hodin nám začalo vyučování, dělali jsme gramatiku. Končili jsme v jednu hodinu. V té dopolední skupině je nás asi tak deset, dvanáct. Kromě mě a jedné Španělky jsou to všechno děcka bud z Koreje, Japonska, Thajska, Číny a jsme tak všichni zhruba stejně staří. Od jedné máme půl hodiny přestávku na oběd a můžeme pak dál chodit na odpolední hodiny. To už je jenom konverzace a to jsme byly dvě třídy dneska vyjímečně spojení, ale mně se to líbilo, byla sranda. Ještě honem musím udělat domácí ukoly než pujdu spát…tak jsem zvědavá, jak mi to půjde zítra.

Rozhodnuto. Zapíšu se do kurzů angličtiny ve škole, kam chodí Ivča. Přes den nemůžu, takže připadá v úvahu pouze večerní termín. Od šesti do devíti. Uvidím, jak to půjde. Zkusit si to můžu už dneska, protože se jdu nechat zapsat.

Hlavní kancelář sice otevírá až v šest, ale já stepuju před dveřmi už těsně po půl. Nejsem první a čekám, že hlavní nápor se teprve dostaví. Sleduju účastníky ve frontě a za chvíli si uvědomuju, že jsem snad jediný bílý. Časem se to mírně změní, ale i tak jsme v menšině. Ono tady je těžké určovat odkud kdo je, ale kdybych to měl trochu zaokrouhlit, tak jsou tady zastoupeny snad všechny světadíly. Snad jen z Anarktidy žádný polárník nepřijel.

V šest (hodiny jim jdou blbě, já mám už šest nula pět) se otevřou dveře kanceláře, díky časnějšímu příchodu si vystojím kratičkou frontu a už se ptám, jestli je nutné se znovu registrovat, když už jsem se jednou snažil zapsat kvůli dálkovému studiu. Ano, musím.

Vyplním formulář, zaplatím roční poplatek ($30) a jsem poslán do učebny číslo 107, kde dojde k mému rozřazení. Vystojím si menší frontu (až později mi dochází, že není ani poslední, ani nejkratší) a už stojím před postarší paní, která má na starosti přidělování testů.

Koukne na můj papír a hned se chytá České republiky. Svěřuje se mi, že má českou kamarádku Petru a jestli je to české jméno. Přikyvuju a dodávám, že mám sestru Petru. Paní za stolem mi na oplátku sděluje, že mluvím docela dobře a tak trochu se podivuje, co tam vlastně hledám. Učení není nikdy dost a tak se mi daří ji přemluvit, že bych se rád zlepšil a urovnal si znalosti.

Dostávám bílý test pokročilé úrovně a jdu si sednout ke stolu. Tam se na mě usmívá mladá asiatka. Aha, už vím, neví si rady s testem, tak kouká po ostatních. Pouštím se do testu a vybavují se mi Ivčina slova, ať nejsem moc dobrý, aby mě vzali. Kdepak, napíšu to podle svého nejlepšího svědomí a přesvědčení, takže budu aspoň vědet, jak na tom s angličtinou jsem.

Sem tam tápu, sem tam přemýšlím, ale ve většina případů se řídím (mým) citem a postupně vyplním všech 47 otázek. Všímám si, že bílý test jsme zatím dostali asi jen tři – docela málo, když to vezmu, že se nás tam může být tak třicet a další lidi se tlačí u dveří ve frontě.

Po testu gramatiky následuje test poslechu. Nejdřív 20 otázek a musím vybrat tu správnou odpověď, pak následuje dalších 20 vět a mým úkolem je vybrat ze čtyř možností tu, která nejvíc odpovídá vyřčenému. Zatímco u gramatiky jsem sem tam zatápnul, tady si jsem celkem jistý a postupně zakroužkovávám jednu odpověď za druhou.

Po vyplnění testu se stavím (znovu) do fronty a nechávám si opravit testy. Z gramatiky 24 ze 47, z poslechu 37 ze 40 správných odpovědí. Hmm, neměl jsem při poslechu koukat po třídě a třeba bych chytl i ty zbývající tři.

Paní za stolem se celkem lekne, když vidí to číslo 37 a hned říká, že díky krizi je omezeno přijímání. Ujasňujeme si, že jde o poslech, že gramtiku mám „dobře“ špatnou. Jsem celkem rád. Myslím si, že oba testy tak nějak odpovídají mým schopnostem a  jsem rád, že si budu moc zlepšit gramatiku.

Poslední test. Cože? Nevyplňoval jsem už dva? Tohle je státní test, který slouží k ohodnocení schopností studentů. Je to jen dvacet otázek a paní mi rovnou říká, ať nejsem moc dobrý. Test je to celkem dobře udělaný. Začíná se tím, že mám ke slovu požář přiřadit obrázek požáru (a ke schodišti schody), pak se pokračuje v orientaci na nakreslené mapě (když půjdete dva bloky a zatočíte vlevo, u kteroho obchodu budete? apod). Následují otázky ze života, jako např. vyčíst z etikety bělidla, čím se může ředit, případně, s čím se míchat nesmí a pod. Udělám deset odpovědí a v poslední desítce otázek jen lehce přelítnu zadání a kroužkuju tak, abych nevybral správnou odpověď. A mám 14 bodů. Hmm, asi jsem i tak četl moc pomalu.

Poslední frontička a nakonec dostávám potvrzení o zapsání na tzv. orientační hodinu na příští čtvrtek, tenhle už je plnej. S pocitem dobře vyplněných testů strkám potvrzení do kapsy a těším se na to, až budu od pondělí do středy chodit po večerech na angličtinu.

Teď ještě chytnout bus zpátky a za chvíli jsem doma.

Ve psaní jsme pak dostali článek o přidávání fluoru do pasty a do vody (tu se přidává fluor i do vody, nevím, jak u nás) a měly jsme parafrázovat vybrané věty z toho článku. Ale tak když nad tím tak přemýšlím, tak to bylo docela zajímavé srovnat si, jak patnáct lidí opíše jinak stejnou větu.

Odpoledne jsem pak ve schránce našla moje pracovní povolení. Tak mám radost, protože to bylo hodně rychle vyřízené. Trvalo to měsíc a kousek a to je vážně rychlost. Skočím si zítra vyřídit Social Security Number (SSN) a konečně budu „existovat“:-)

Cestou zpátky jsem si pak domluvila v té posilce tu hodinu s trenérkou. Mám ji ve čtvrtek o půl třetí, tak to jsem teda zvědavá. Předpokládám, že tam takovou lemru jako jsem já ještě neměli.

Jinak na včerejšek sice hlásili déšť, ale to teda dneska lilo daleko víc. A to v Kalifornii vyhlásili stav nouze kvůli suchu. Ale tak ona je Kalifornie velká asi jako 3 české republiky, tak se asi není co divit, že v jiných místech sucho opravdu je. Tak jako tak mi to přijde srandovní, že je tu guvernér bývalý terminátor:-)

Na večeři jsem pak udělala pizzu. Byla lepší jak minule. Sice to těsto zase splasklo, když jsem do něj sáhla – jako minule – ale teď už jsem na to byla připravená, tak jsem se ani moc nenaštvala:-)

Taky nám Jirkův kolega z práce koupil tvaroh. Tímto dávám prostor pro nápady na buchty s tvarohem. Napadl mě pecák, ale nevím, jak se dělá. Ráda si nechám poradit:-)