San Francisco

Ve středu 3. listopadu jsme odletěli na naši poslední „americkou“ dovolenou, kterou nám zaplatil můj poster, respektive komise na HPLC 2010, takže díky, kámové, máte to u nás:-) Takže já teď můžu popsat, jaký byl náš výlet na Havaj.

Středa

Jak už jsem psala, odlétali jsme ve středu ráno z letiště v SF. Počasí u nás bylo prvotřídní – sluníčko, teplo, prostě paráda, takže jsme odletěli na čas. Let byl v pohodě a při příletu nám kapitán hlásil, že „po levé ruce vidíte ostrov Maui a Hawaii, kde je krásně slunečno, ale my letíme na Oahu, kde zrovna prší“. A taky, že jo. Nebudu zastírat, že jsem se pěkně naštvala, ale hned po příletu jsme dostali Lei (květinový věnec) a to mi tu náladu zase trošku zvedlo. Pak jsme vyzvedli auto a dojeli na hotel. Bylo to kolem dvanácté a check-in byl až od tří, takže jsme tam nechali auto a kufry a šli jsme se projít k pláži, která byla osm minut od hotelu – pěšky. Cestou jsme se naobědvali a už jsem se brouzdala v oceánu. Protože bylo zataženo a poprchávalo, tak se nedalo koupat, takže jsme se vrátili na hotel, dali si sváču (jo, jedli jsme celkem často, ale to proto, aby náš metabolismus pořád pracoval, ne, že bysme byl nenažraní) a vyjeli jsme autem ke královskému paláci Iolani.

Ten byl dokončený ke konci 19. století a vlastně v něm žili jen dva poslední vládci. Jméno předposledního krále si nepamatuju, ale poslední vládla jeho sestra, co se jmenovala Lili’uokalani:-) Ten král umřel roku 1891 v San Franciscu, kam se jel zotavit, protože byl nemocný. No, asi tenkrát neměli moc dobré doktory v SF. Po něm nastoupila na trůn tedy jeho sestra, která vládla jen dva roky, protože v roce 1893 škaredí američani svrhli monarchii a Havaj se stala součástí Spojených států.Takže to byla první historie, se kterou jsme se potkali.

Čtvrtek

Ve čtvrtek ráno jsme šli na orientační schůzku pořádanou Expedií (společnost, přes kterou jsme si kupovali náš zájezd). Tam nás seznámili se všemi aktivitami, které nabízejí. Bylo nás tam cca 12 a na konci se losovalo buď o výlet na Pearl Harbor nebo o okružní jízdu po Oahu. Měli jsme štěstí a vylosovali nás, takže jsme si vybrali ten Pearl Harbor, kam jsme stejně chtěli jet. Naše „aktivity“ se tedy skládaly z Pearl Harbor (1 + 1) na pátek na ráno a Luau na čtvrtek na večer, o kterém napíšu za chvilku.
Cestou z téhle orientace jsme se stavili ve firmě, kde vyrábí šperky z korálů a dalších drahých kamenů, perel a podobně. Bylo to moc pěkné a taky pěkně drahé.
Potom už jsme utíkali zpátky na hotel pro plavky a pak hned na pláž, kde jsme mávali do živé web kamery, tak to byla sranda. Plážovali jsme se zhruba do tří, šli jsme na hotel, dali se do kupy a ve čtyři jsme šli k autobusu, který nás odvezl na Luau. Já přesně nevím, co to znamená a protože tenhle příspěvek píšu v letadle, kde nemám net, tak se ani nemůžu podívat, ale víceméně je to slavnost, kde předvádějí tance z Havaje, Filipín a Polynésie. Samozřejmě se u toho podává jídlo, kde hlavní atrakcí je Kalua prasátko. To se dělá tak, že brzy ráno se čuník (samozřejmě už mrtvý čuník) nasolí, vloží se mu do břicha horké lávové kameny, zabalí se do palmových listů a šupne se do jámy, kde se na něj hodí další šutry. Celé se to přiklopí a večer v sedm je pak to maso tak měkounké, že odpadá od kosti a je to opravdu, ale opravdu vynikající. Asi nemusím psát, že jsme se přepapali k prasknutí. Bylo to moc fajn. Pěkné počasí, super jídlo a zábava, prostě ok.

Pátek

V pátek ráno jsme si museli přivstat, protože jsme jeli na již zmiňovaný Pearl Harbor. Nejdřív nás sesbírali malými busy u hotelů a pak jsme přesedli do normálního autobusu, kterým jsme odjeli na místo. Původně jsme chtěli jet na Pearl Harbor na vlastí pěst, ale paní na orientaci nám řekla, že tam bývají fronty, ale pokud člověk přijde s průvodcem, tak nečeká a jde se na ten památník podívat hned. LHÁŘKA. Přijeli jsme v 8 hodin a lístky jsme měli až na půl jedenáctou. Já jsem moc ráda, že jsme tam jeli, ale myslím si, že kdybychom tam byli sami, tak nám to nebude trvat tak dlouho, protože v tu půl jedenáctou jsme šli celá skupinka dohromady. Asi proto jsme čekali. Naštěstí tam byli tři pánové, kteří přežili útok na Pearl Harbor, tak to jsme byli moc rádi, že jsme je mohli potkat a něco se o nich dozvědět.

Samotný památník je opravdu působivý. Nasedli jsme na loď, která nás dovezla k památníku, který stojí nad vrakem USS Arizona, která byla potopena během útoku japonských stíhaček během 7. prosince 1941. Na palubě té lodi tenkrát umřelo 1177 lidí a většina je pohřbena právě na té lodi. Ti, co tenkrát na té lodi sloužili a přežili si mohli vybrat, aby byli po smrti pohřbeni taky na té lodi. První urna byla uložena v roce 1982 a zatím poslední, třicátá druhá v květnu tohoto roku. Já si myslím, že je to docela zajímavý proces, protože aby je mohli pohřbít na té lodi, tak potápěč se ponoří do „tunelu“, který zůstal po věži s děly, kde je šachta, kam strčí urnu.

Po návratu zpět do návštěvnického centra jsme přejeli přes most a šli na prohlídku USS Missouri, kde v září 1945 Japonci podepsali kapitulaci. Cestou do hotelu jsme pak projížděli kolem hřbitova, královského paláce atd, ale o tom moc nevím, protože jsem chrápala. Jestli Jirka něco napíše (o čemž silně pochybuju:-)), tak on ví víc.
Takhle to vypadá, že to šlo ráz naráz, ale dostali jsme se zpět na hotel až kolem půl čtvrté místo plánovaných dvou hodin. Dávám to za vinu našemu průvodci, protože by stačilo, abychom šli nejprve na Missouri a pak až na ten památník a bylo by to. No jo, poučení pro příště.
Abychom aspoň zakončili den podle sebe, tak jsme sedli do auta a jeli jsme se podívat na Diamond Head, což je kráter po vyhaslé sopce. A to teda bylo super. Vyšli jsme krátkou túru na vrcholek toho kráteru, odkud byl moc hezký výhled jak na ten kráter, tak na moře a Waikiki.
Na večeři jsme jeli do Ala Moana centra, což je mega obchoďák. Ale opravdu jsme se jen najedli a už v půl desáté jsme zařezávali.

Sobota

V sobotu náš den začal tak, že nám vytekl záchod (pouze voda, nebojte:-)) a zatopil celý pokoj, ale jakž takž to vysáli a usušili, takže jsme se na poslední noc nestěhovali, ale ideální to nebylo.
Původně jsem se chtěla jen válet na pláži, ale protože to byl náš poslední celý volný den, tak jsme jeli na okružní jízdu po ostrově. Hned ráno jsme se zastavili u ananasových plantáží Dole. Jo, je to ten stejný ananas, co se jí i u nás. Koupili jsme si jízdu na vláček, který jel přes ananasové pole a u toho nám vykládali zajímavosti a fakta. Tak například: všechny ananasy se sázejí ručně a šikovný sazeč zvládne dát do země až 10 000 sazenic. Masakr. Úroda se pak sklízí taky ručně a jak při sázení, tak při sklizni musí být ty pracovníci oblečeni od hlavy až k patě a musím mít tlusté rukavice, aby se nepořezali o ostré listy. Chudinky. Pak jsme ještě vlezli do největšího bludiště na světě, kde nás to po chvilce přestalo bavit, takže jsme odjeli:-)
Naší další zastávkou byla pláž na severu ostrova, kde byly super vlny. Celkem jsem se vyblbla, byla to sranda. Zůstali jsme tam něco málo přes hodinku a jeli jsme dál. Nejdřív jsme obědvali – měli jsme krevety, které jsme si koupili v tak starém karavanu, že bych nevěřila, že to bude jedlé. Ale bylo a navíc to bylo dobré. Dále jsem se párkát zastavili vyfotit scenérii – hory, skálu, co vypadá jako číňanův klobouk, vyhlídky a tak.
Den jsme zakončili v zálivu Hanuama Bay, který je taky původem kráter, ale dlouhodobým (asi 30 000 let) působením vody se na jedné straně „otevřel“ a teď je to ideální místo pro šnorchlování. Dá se tam vidět celá škála živočichů od malé ryby, přes mořské ježky až po želvy. My jsme dorazili relativně pozdě, ale i tak jsem toho viděla docela dost. Želvu ne, ale hodně rybek jo.
Když jsme byli na cestě do hotelu, tak jsme jen přizastavili na odpočívadle, abychom vyfotili (Jirkova práce) západ slunce nad Waikiki. Moc pěkné.

Neděle

No a dnes jsme byli vzhůru už kolem sedmé, takže jsme se nasnídali a už v osm jsme byli na pláži, kde jsme zůstali do desíti. Pak jsme se jen osprchovali, vytiskli boarding pasy, odhlásili z hotelu, naobědvali zase v Ala Moaně (kde jsem si vyzvedla tašku za utracených 50 dolarů:-)), vrátili auto a teď už sedíme v letadle, píšu tenhle příspěvek, poslouchám Harryho Potter a do zad mě kope malá holčička a já bych se nejradši vrátila zpět do Honolulu. Takže to je vše a já se omlouvám, že teď musíte přečíst tuhle esej. A pokud i tak toho nebudete mít dost, tak v galerii je 68 fotek.

Minulý týden v úterý jsme po práci sedli na autobus a dojeli jsme k Janě a Cedrickovi, kteří nás pozvali na večeři. Jana udělala guláš a měla ho úplně vynikající. A Vilík byl strašně roztomilý, ale to není žádná novinka. Pak jsme měli malinový koláč a pak jsme jeli domů. Já vím, že takhle to vypadá tak na půl hodiny, ale byli jsme tam asi tři hodinky a bylo to moc fajn. Teď jsou v Tennessee, ale pozvala jsem je na oběd 14., tak potřebuju poradit, co udělat. Zde jsou jisté limitace – nechci dělat guláš, svíčkovou a nic z vepřového. No, asi jim namažu chleba s máslem, jak tak na to koukám:-)

V sobotu jsme pak šli k Stuartovi a Martině na Halloweenskou party. Byli jsme tam už loni a byla sranda, takže letos to bylo zase:-) Jirka a já jsme se převlékli za upíry. Rami byl Joker (z batmana), Robert byl Indiana Jones, Stuart starodávný číšník a Martina včelka. Pak už tam byl jen Aaron, který masku neměl, ale narazili jsme mu na hlavu svítící uši a bylo to.  Radši mkrněte na fotky v galerii, to je víc vypovídací:-)

Příští příspěvek napíšu z (doufám) ráje alias Havaje :-) Juchůůůů

Jo jo, jak jste si všimli, tak lenost a stereotyp všedního života mě přemohly, takže s psaním pokulhávám. Ale včera jsem dostala vynadaný (hi hi), že nic nepíšu (ani do mailu!!!), tak to napravím. Aspoň ve zkratce.

V pátek večer jsme měli další z našich oblíbených movie nights aneb česky můví najt. Pozvali jsme pár děcek, objednali sushi, rozlévali jsme slivku a koukali jsme na film. Tentokrát to byl Bruno. Chtěla bych rovnou na úvod napsat, že to bylo nejvíc porno aniž by to bylo za porno vydáváno. Ale asi z toho šoku jsme se tomu docela nasmáli. Zpětně nevím, co si mám myslet. Asi se budu muset kouknout ještě jednou:-) Ale samotný večer byl fajn. Byla sranda.

V sobotu jsme šli na půl dvanáctou do města, kde jsme měli sraz se Stuartem a s Martinou a společně jsme pak šli na zápas amerického fotbalu. Univerzitní zaměstnanci zase dostávali lístky zdarma, tak jsme vyrazili. Tento rok to bylo zábavnější než loni, ale to bylo asi taky z části tím, že pokud jsme nechápali nějaká pravidla, tak  jsme se zeptali Stuarta a ten nám to vysvětlil. Jak prosté:-) No ale co chci vlastně napsat je, že ještě než jsme došli na fotbal, tak jsem si koupila párek v rohlíku, protože jsem na něj měla strašnou chuť. Říkám Jířovi, jestli chce taky a on, že ne, že si jenom kousne, ale já jsem mu nechtěla dát kousnout, protože jsem na ten párek měla fakt velkou chuť. Ale když jsem mu to řekla, tak se urazil, tak jako kompromis jsem si koupila Jumbo párek v rohlíku, takže jsem se mohla i podělit:-) Jako naprostou nezajímavost už pak jen dodávám, že Berkelyovský tým vyhrál nad týmem z Arizony 50 ku 17.

Zbytek víkendu pak probíhal ve znamení deště, seriálu Jak jsem potkal vaši matku a jídla na donášku. Mňam. V sobotu pizza, v neděli čína.

Dnes se u nás během dne stavil správce budovy, protože už minulý týden nám vypadla jedna část našeho okna na dvůr a rozbila se. Náhodou to nebyla naše vina, ale super žaluziový systém nevydržel, povolil jeden šroubek a prostě bylo po skle. No, takže týden jsme měli v okně deku, aby netáhlo. Jo jo, mohli jsme zavolat dřív, aby to spravili, ale to nám nějak časově nevyšlo. Hi hi. Nicméně, okno je spravené a i máme utáhnutý kohoutek v koupelně, který nešel pořádně dotáhnout. Teda, ono když se to zarvalo, tak to jako šlo. Ale já když jsem ráno odcházela do práce, tak jsem potřebovala, aby to trošku kapalo, takže jsem to nastavila, aby to dělalo kap kap kap. Chápete, ne? Prostě sem tam (Hi HI HI).

No a na večeři jsme byli u Jany a u Cedricka a u Vilíka na guláši, který byl vynikající. A Vilík je úplně boží. Docela obr, ale moc hezké miminko:-)

… byl sice ne moc zajímavý na pracovní zážitky, ale jinak to jakž takž šlo. Proč nepíšu častěji? No, jen pán to vie.

Takže, minulou sobotu jsme jeli s Jířou do SF, kde byli Blue Angels (Modří Andělé). Dozvěděla jsem se o nich od paní Švecové a jsou to akrobatičtí letci, ale tihle létají se stíhačkama. Tak to byla docela paráda, když jich šest letělo těsně vedle sebe relativně rychle. Pak se otočili nad Bay Bridgem, obletěli Treasure Island a šup na novou formaci. Protože bylo moc hezky a kolem 25°C, tak jsme na ně vydželi koukat tak 45 minut a pak jsme zase jeli do Berkeley.Chtěli jsme se na něco podívat v kině, ale nic tam není. Teda, Jirka nechce na kreslený film o sovách a mě teď jako nic nebere. Jako.

Přes týden pak relativně klasika. Přeposílala jsem servisákovi dokumenty, aby mohl přijít, domlouvala jsem si s ním datum, ale nakonec to dopadlo ól rajt a bude v labce v pondělí. Jupí. V pátek jsme pak z práce vypadli kolem půl čtvrté a udělali jsme si skupinkové barbeque. Skupinkou myslím jenom nás, Švecovce, takže nás bylo 6. Měli jsme kuřecí paličky jen tak, potom naložené v medovo-hořčičné marinádě, krevety v citronovo-česnekové majdě, kuřecí kousky máčené v omáčce Teryaki a pak udělané špízy s houbami a nakonec hovězí steak s barbeque omáčkou. Všechno bylo vynikající až na to hovězí, to bylo takové divné. Ale snědli jsme to. K tomu jsme na tajňačku pili pivo z pytlíků a slivovici, jak jinak. Já ne, já jsem byla řidič, ale i tak bylo veselo.

A dnes, v sobotu, přišli na véču Greg s Debbie. My jsme u nich byli v červenci, tak jsme jim to chtěli nějak oplatit. Takže jsem udělala svíčkovou s knedlíčkama a mňam mňam. To byla svíčková jak od mamky. Prostě luxus. Maso měkounký, máčka vynikající, fakt. Já vím, že samochvála smrdí, ale takhle svíčková byla boží. Greg s Debbie si pošmákli. Jířa taky, ale ten nemá na výběr, takže ten se nepočítá.

Zkusím dát do kupy videíčko z toho leteckého dne, moc se nám to fakt líbilo, tak třeba by to mohlo být zajímavé i pro ostatní:-)

… jsem si takhle uvědomila, že jsem už týden nic nenapsala :-) Ale ono jako co furt psát? Ráno vstaneme – Jirka na sedmou, já na devátou, ale tak to má být. Pak teda jsme jako v práci, pak jako jdeme domů, pak jako cvičit, pak děláme, že jako vaříme a tak jako dál:-)

Ale zase taková nuda to není. Zrovna teď mám v práci pokaženou UV lampu. A to je prostě děs. Už blba před dvěma týdny, ale koukl na to kolega, vyměnil žárovku a vypadalo to dobře. No, už to zase blbne. Respektive, asi opět rupla ta žárovka a to je teda blbý, protože normálně vydrží aspoň půl roku a hlavně jedna stojí $1 000, slovy tisíc dolarů. Takže jsem zavolala do servisu a to teprve začala sranda, protože ten pán po mně chtěl, ať mu popíšu, co to dělá. Ha ha, kdyby aspoň řekl, můžeš česky, tak bych asi vymektala něco ve smyslu: zase praskla žárovka, tak se mě tady neptejte a přijeďte, ale takhle jsem cosi jen tak mlela. Skoro bych řekla, že to byl trapásek. No, každopádně ale přijede. Nevím ještě kdy, ale už se na tom pracuje.

A jak jsem byla taková smutná, že mi nejde ta lampa a stojí mi všechna práce, tak jsem si koupila kytku. To už trošku zavání zoufalstvím, co? Ale na druhou stranu, aspoň to tady bude chvilku hezčí a je fakt, že radost mi to udělalo:-)

Na druhou stranu, kolem a kolem a kdesi a cosi se tady máme dobře. Viz fotka. To jsme byli před dvěma týdny na Twin Peaks v San Franciscu a ten výhled byl fakt něco!!!

Dneska jsme měli u nás doma střídání stráží. Ráno se totiž spakovali Lucka s Láďou, Jirka je jel doprovodit na letiště a já jsem šla do práce. Tam jsem udělala, co byla potřeba  a odpoledne jsme jely s Martinou nakupovat šaty. Jedou se Stuartem příští sobotu na svatbu, tak chtěla mít něco nového a pěkného na sebe. Mezitím k nám dorazila Zuzka, protože zítra nám začíná „user’s meeting“ a ona tam prezentuje svůj poster.

Když jsem došla domů, tak pan Jé a paní Zet byli venku v knihovně, takže jsem začala vařit. Vyrobila jsem řízky a bramborovou kaši. A tady se dostávám k pointě celého dnešního superdlouhého příspěvku. Jak jsem totiž tak vařila, tak jsem si povídala v duchu a přistihla jsem se, že si povídám v angličtině! Děs. I s těma chybama. Už abychom byli doma. Ještě bych se naučila pořádně anglicky a to přece nechceme:-D

Oukydouk. Je čas zase něco napsat. A tentokrát trošku popíšu posilku, kam chodím. Je to 24hourfitness a je tady v Berkeley, tak 17 minut svižné chůze. Je to teď už podruhé, co tam chodím. Poprvé jsem se přihlásila vloni, ještě než jsem chodila do práce, ale jak jsem pak začala makat a dřít (HA HA) a ráno jsem měla angličtinu, tak po večerech už se mi moc nechtělo, co si budu nalhávat.

Ale teď, jak tu byla Peťula, tak jsme se přihlásily obě a začaly jsme chodit na předcvičované hodiny, ale o tom už jsem psala dřív. Stejně to ale shrnu, takže v pondělí, středu a čtvtek je jóga, v úterý taková posilovací hodina, kdy děláme kliky (já předstírám, že dělám kliky), skáčeme přes švihadlo a tak. No a pátek máme „hip-hop“. Po tom posilování v úterý hned navazuje hodina, co se jmenuje „dancer’s workout“ a ještě jsem na ní nebyla až teď. A bylo to super. Úplně mi to připomnělo naše zábřežské tancování. Příští týden tam jdu zase na obě hodiny, i když jsem pak byla docela zmordovaná, ale neva.

Škoda, že to tancování není častěji přes týden. Navíc je tam i fajn, že je nás tam tak šest, takže místa je habakuk. Tak mě napadlo, zkusím dát habakuk do google , schválně, co to dá:-)

Takže, Habakkuk byl prorok a hebrejsky to znamená objetí a potom je Habakuk oblíbená polská kapela, co hraje regae. Co se člověk nedozví o půl dvanácté:-)