Category Archives: Výlety

Dovča na Havaji

img_4323.jpg Ve středu 3. listopadu jsme odletěli na naši poslední „americkou“ dovolenou, kterou nám zaplatil můj poster, respektive komise na HPLC 2010, takže díky, kámové, máte to u nás:-) Takže já teď můžu popsat, jaký byl náš výlet na Havaj.

Středa

Jak už jsem psala, odlétali jsme ve středu ráno z letiště v SF. Počasí u nás bylo prvotřídní – sluníčko, teplo, prostě paráda, takže jsme odletěli na čas. Let byl v pohodě a při příletu nám kapitán hlásil, že „po levé ruce vidíte ostrov Maui a Hawaii, kde je krásně slunečno, ale my letíme na Oahu, kde zrovna prší“. A taky, že jo. Nebudu zastírat, že jsem se pěkně naštvala, ale hned po příletu jsme dostali Lei (květinový věnec) a to mi tu náladu zase trošku zvedlo. Pak jsme vyzvedli auto a dojeli na hotel. Bylo to kolem dvanácté a check-in byl až od tří, takže jsme tam nechali auto a kufry a šli jsme se projít k pláži, která byla osm minut od hotelu – pěšky. Cestou jsme se naobědvali a už jsem se brouzdala v oceánu. Protože bylo zataženo a poprchávalo, tak se nedalo koupat, takže jsme se vrátili na hotel, dali si sváču (jo, jedli jsme celkem často, ale to proto, aby náš metabolismus pořád pracoval, ne, že bysme byl nenažraní) a vyjeli jsme autem ke královskému paláci Iolani.

Ten byl dokončený ke konci 19. století a vlastně v něm žili jen dva poslední vládci. Jméno předposledního krále si nepamatuju, ale poslední vládla jeho sestra, co se jmenovala Lili’uokalani:-) Ten král umřel roku 1891 v San Franciscu, kam se jel zotavit, protože byl nemocný. No, asi tenkrát neměli moc dobré doktory v SF. Po něm nastoupila na trůn tedy jeho sestra, která vládla jen dva roky, protože v roce 1893 škaredí američani svrhli monarchii a Havaj se stala součástí Spojených států.Takže to byla první historie, se kterou jsme se potkali.

Čtvrtek

Ve čtvrtek ráno jsme šli na orientační schůzku pořádanou Expedií (společnost, přes kterou jsme si kupovali náš zájezd). Tam nás seznámili se všemi aktivitami, které nabízejí. Bylo nás tam cca 12 a na konci se losovalo buď o výlet na Pearl Harbor nebo o okružní jízdu po Oahu. Měli jsme štěstí a vylosovali nás, takže jsme si vybrali ten Pearl Harbor, kam jsme stejně chtěli jet. Naše „aktivity“ se tedy skládaly z Pearl Harbor (1 + 1) na pátek na ráno a Luau na čtvrtek na večer, o kterém napíšu za chvilku.
Cestou z téhle orientace jsme se stavili ve firmě, kde vyrábí šperky z korálů a dalších drahých kamenů, perel a podobně. Bylo to moc pěkné a taky pěkně drahé.
Potom už jsme utíkali zpátky na hotel pro plavky a pak hned na pláž, kde jsme mávali do živé web kamery, tak to byla sranda. Plážovali jsme se zhruba do tří, šli jsme na hotel, dali se do kupy a ve čtyři jsme šli k autobusu, který nás odvezl na Luau. Já přesně nevím, co to znamená a protože tenhle příspěvek píšu v letadle, kde nemám net, tak se ani nemůžu podívat, ale víceméně je to slavnost, kde předvádějí tance z Havaje, Filipín a Polynésie. Samozřejmě se u toho podává jídlo, kde hlavní atrakcí je Kalua prasátko. To se dělá tak, že brzy ráno se čuník (samozřejmě už mrtvý čuník) nasolí, vloží se mu do břicha horké lávové kameny, zabalí se do palmových listů a šupne se do jámy, kde se na něj hodí další šutry. Celé se to přiklopí a večer v sedm je pak to maso tak měkounké, že odpadá od kosti a je to opravdu, ale opravdu vynikající. Asi nemusím psát, že jsme se přepapali k prasknutí. Bylo to moc fajn. Pěkné počasí, super jídlo a zábava, prostě ok.

Pátek

V pátek ráno jsme si museli přivstat, protože jsme jeli na již zmiňovaný Pearl Harbor. Nejdřív nás sesbírali malými busy u hotelů a pak jsme přesedli do normálního autobusu, kterým jsme odjeli na místo. Původně jsme chtěli jet na Pearl Harbor na vlastí pěst, ale paní na orientaci nám řekla, že tam bývají fronty, ale pokud člověk přijde s průvodcem, tak nečeká a jde se na ten památník podívat hned. LHÁŘKA. Přijeli jsme v 8 hodin a lístky jsme měli až na půl jedenáctou. Já jsem moc ráda, že jsme tam jeli, ale myslím si, že kdybychom tam byli sami, tak nám to nebude trvat tak dlouho, protože v tu půl jedenáctou jsme šli celá skupinka dohromady. Asi proto jsme čekali. Naštěstí tam byli tři pánové, kteří přežili útok na Pearl Harbor, tak to jsme byli moc rádi, že jsme je mohli potkat a něco se o nich dozvědět.

Samotný památník je opravdu působivý. Nasedli jsme na loď, která nás dovezla k památníku, který stojí nad vrakem USS Arizona, která byla potopena během útoku japonských stíhaček během 7. prosince 1941. Na palubě té lodi tenkrát umřelo 1177 lidí a většina je pohřbena právě na té lodi. Ti, co tenkrát na té lodi sloužili a přežili si mohli vybrat, aby byli po smrti pohřbeni taky na té lodi. První urna byla uložena v roce 1982 a zatím poslední, třicátá druhá v květnu tohoto roku. Já si myslím, že je to docela zajímavý proces, protože aby je mohli pohřbít na té lodi, tak potápěč se ponoří do „tunelu“, který zůstal po věži s děly, kde je šachta, kam strčí urnu.

Po návratu zpět do návštěvnického centra jsme přejeli přes most a šli na prohlídku USS Missouri, kde v září 1945 Japonci podepsali kapitulaci. Cestou do hotelu jsme pak projížděli kolem hřbitova, královského paláce atd, ale o tom moc nevím, protože jsem chrápala. Jestli Jirka něco napíše (o čemž silně pochybuju:-)), tak on ví víc.
Takhle to vypadá, že to šlo ráz naráz, ale dostali jsme se zpět na hotel až kolem půl čtvrté místo plánovaných dvou hodin. Dávám to za vinu našemu průvodci, protože by stačilo, abychom šli nejprve na Missouri a pak až na ten památník a bylo by to. No jo, poučení pro příště.
Abychom aspoň zakončili den podle sebe, tak jsme sedli do auta a jeli jsme se podívat na Diamond Head, což je kráter po vyhaslé sopce. A to teda bylo super. Vyšli jsme krátkou túru na vrcholek toho kráteru, odkud byl moc hezký výhled jak na ten kráter, tak na moře a Waikiki.
Na večeři jsme jeli do Ala Moana centra, což je mega obchoďák. Ale opravdu jsme se jen najedli a už v půl desáté jsme zařezávali.

Sobota

V sobotu náš den začal tak, že nám vytekl záchod (pouze voda, nebojte:-)) a zatopil celý pokoj, ale jakž takž to vysáli a usušili, takže jsme se na poslední noc nestěhovali, ale ideální to nebylo.
Původně jsem se chtěla jen válet na pláži, ale protože to byl náš poslední celý volný den, tak jsme jeli na okružní jízdu po ostrově. Hned ráno jsme se zastavili u ananasových plantáží Dole. Jo, je to ten stejný ananas, co se jí i u nás. Koupili jsme si jízdu na vláček, který jel přes ananasové pole a u toho nám vykládali zajímavosti a fakta. Tak například: všechny ananasy se sázejí ručně a šikovný sazeč zvládne dát do země až 10 000 sazenic. Masakr. Úroda se pak sklízí taky ručně a jak při sázení, tak při sklizni musí být ty pracovníci oblečeni od hlavy až k patě a musím mít tlusté rukavice, aby se nepořezali o ostré listy. Chudinky. Pak jsme ještě vlezli do největšího bludiště na světě, kde nás to po chvilce přestalo bavit, takže jsme odjeli:-)
Naší další zastávkou byla pláž na severu ostrova, kde byly super vlny. Celkem jsem se vyblbla, byla to sranda. Zůstali jsme tam něco málo přes hodinku a jeli jsme dál. Nejdřív jsme obědvali – měli jsme krevety, které jsme si koupili v tak starém karavanu, že bych nevěřila, že to bude jedlé. Ale bylo a navíc to bylo dobré. Dále jsem se párkát zastavili vyfotit scenérii – hory, skálu, co vypadá jako číňanův klobouk, vyhlídky a tak.
Den jsme zakončili v zálivu Hanuama Bay, který je taky původem kráter, ale dlouhodobým (asi 30 000 let) působením vody se na jedné straně „otevřel“ a teď je to ideální místo pro šnorchlování. Dá se tam vidět celá škála živočichů od malé ryby, přes mořské ježky až po želvy. My jsme dorazili relativně pozdě, ale i tak jsem toho viděla docela dost. Želvu ne, ale hodně rybek jo.
Když jsme byli na cestě do hotelu, tak jsme jen přizastavili na odpočívadle, abychom vyfotili (Jirkova práce) západ slunce nad Waikiki. Moc pěkné.

Neděle

No a dnes jsme byli vzhůru už kolem sedmé, takže jsme se nasnídali a už v osm jsme byli na pláži, kde jsme zůstali do desíti. Pak jsme se jen osprchovali, vytiskli boarding pasy, odhlásili z hotelu, naobědvali zase v Ala Moaně (kde jsem si vyzvedla tašku za utracených 50 dolarů:-)), vrátili auto a teď už sedíme v letadle, píšu tenhle příspěvek, poslouchám Harryho Potter a do zad mě kope malá holčička a já bych se nejradši vrátila zpět do Honolulu. Takže to je vše a já se omlouvám, že teď musíte přečíst tuhle esej. A pokud i tak toho nebudete mít dost, tak v galerii je 68 fotek.

Výlet na East Coast – New York

Slíbila jsem, že dnes napíšu New York, tak napíšu, i když se mi néchcéé:-)

Středa: Ráno jsme odjeli z D.C. a původně jsme to měli naplánované tak, že rovnou od autobusu pojedeme na letiště, kde jsme měli sraz s našima. Pak jsme ale počítali a počítali a vypočítali jsme, že máme čas na to, abychom vyhodili kufry na hotelu a až pak jeli na letiště. První dojem z okolí našeho hotelu nebyl nic moc. Respektive mi to přišla jako strašná hrůza:-). Ale jak říkám, to byl první dojem a během dalších dnů se vylepšil.

Po krátké zastávce na hotelu jsme tedy vyjeli na letiště a měli jsme to načasované tak tak, protože jen co jsme sjeli jezdícími schody k bráně British Airways, tak naši přišli. Prostě úplně na čas. Protože jsme s Jířou měli hlad, tak jsme pojedli sandwich a jeli jsme zase na hotel, kde se naši ubytovali a víceméně hned jsme jeli do města na Times Square. New York je šílené město, neuvěřitelně přeplněné a jak říkame my, američané,  “busy”:-) A na Times Square je to snad vše zakoncentrované. Nejen lidi, ale i restaurace, takže jsme šupli na véču do Hard Rock Cafe, kde Jirka, mamka a já jsme si dali steak a taťka žebírka. Moc jsme si pošmákli a nakonec jsme mamce nechali donést zákusek a popřáli jsme jí trošku předem k narozkám. Vypadala, že má radost, tak snad to nehrála:-)

Protože se pak lehce ochladilo a už jsme byli unavení, valili jsme zpátky do hotelu, kde jsme to na dobrou noc zapózovali kolou s rumem a valili jsme spat.

Čtvrtek: Na čtvrtek byly v plánu nákupy. Ráno jsme se vzbudili, společně se nasnídali a s Jirkou jsme vyrazili pro auto. To byl první zádrhel, protože půjčovna byla na 31. ulici a my jsme šli na 31. alej, takže místo 10 minut jsme šli hodinu, ale ok. Potom jsme tedy vyjeli směr outlety, jak nám radila navigace. Další zádrhel, protože jsem blbě odbočila – mírně doprava místo 90° doprava a cesta se rázem protáhla přes Manhattan o 20 minut, ale OK. Pak jsme tedy dojeli do místa, kde měli být ty obchody a tam jsme zjistili, že jsem tu navigaci navolila blbě a že jsme od nich hodinu a půl a to už nebylo OK. Nícméně nakonec jsme dorazili kam jsme potřebovali a nakupovali jsme o sto šest. Ale ještě že jsme se teď čtvrt roku neviděli, protože jinak nevím, o čem bychom hodinu a půl kecali:-)

Pátek: V pátek jsme šli na tramtadadáááá Sochůůůůů Svobodýýýý. Já si myslím, že to bylo hodně působivé, hlavně proto, že je to opravdu “ikona”, kterou vídáme jen v televizi a najednou jsme tam. Lístky jsme měli koupené už od začátku července, ale i tak jsme se dostali jen na podstavec a ne až na korunu, kam bylo vyprodáno. Ale i tak to bylo moc pěkné.

Cestou k hotelu jsme šli kolem bývalého obchodního centra, kde se staví nové obchodní centrum. Tentokrát to bude jen jedna, hodně vysoká budova. K tomu přibydou dva takové vodopády jako pomníky obětem 11. září 2011. Původně jsme tam chtěli jít o den později, ale to bylo přímo toho jedenáctého a i tak tam bylo dost živo. Když jsme pak koukali na ty různé obrázky, na záznamy v TV a hlavně na to prázdné místo, kde se teď zase staví, tak to bylo hodně působivé a asi až tam mi maličko došlo, jaká to musela být hrůza.

Večer jsme se pak převlékli do šatů (mamka a já) a do obleků (taťka a Jirka) a šli jsme na Broadway na muzikál Chicago, který asi většina známe z filmu. Sem tam mi něco přišlo trošku slabší než v tom filmu, ale většina byla naprosto úžasná a všichni herci podali parádní výkon. Ono zpívat a do toho tančit asi nebude zase taková brnkačka.

Sobota: V sobotu jsme si trošku (ale opravdu jen trošku) přispali a po snídani jsme šli na pěší túru. Začali jsme Brooklynským mostem, pokračovali jsme přes China Town a malou Itálii a skončili jsme u Empire State Building. To nejdůležitější ale teprve přijde. Když jsme totiž dva dny předtím vraceli auto, tak jsme jeli kolem české restaurace a do té jsme šli v sobotu na večeři. Původně jsme si chtěli jen dát pivo a podívat se, co vaří, protože už jsme tu v jedné české restauraci byli a žádná sláva, ale nakonec jsme i jedli. Dala jsem si segedin, Jirka měl dršťkovou a tlačenku, taťka měl řízek a mamka amolety. Ještě teď, když si vzpomenu na ten segedinek, tak se mi sbíhají sliny. Mňam.

Neděle: No a v neděli jsme se sbalili, nechali kufry na recepci a šli zase na chvilku do města. Trošku jsme si prošli Central Park, kde se zrovna běžel benefiční běh na léčbu rakoviny. Koukali jsme s mamkou a viděli jsme čísla závodníků 25 tisíc i výš, takže docela velká účast. Potom jsme šli do Metropolitního muzea, kde jsme koukali na obrazy různých umělců včetně Van Gogha, Rembrandta atd a na sochy z Egyptu, starověkého Říma a podobně. Bylo to moc pěkné.

Po muzeu jsme vyzvedli kufry a jeli na letiště a akorát, když jsme dojeli tam, tak začalo pršet. Říkali jsme si, jaké máme štěstí, že nás ten déšť nestihl ve městě. Tak jsme se rozloučili s našima a šli si každý na svůj terminál. A štěstí přestalo. Našich let byl zpožděný o hodinu, náš o tři. Naštěstí, našich pilot letěl s větrem o závod, takže v Londýně přestoupili podle plánu, i když museli valit, ale jsou šikovní. My jsme poslední metro nestihli, takže jsme jeli taxíkem, ale to měli taky něco do sebe, protože nás vyhodil před bytem a my jsme se akorát svalili do pelechu a spali.

Takže závěrem: SUPER VÝLET!!!!

Výlet na East Coast – D.C.

All right (jak říkáme my, Američané:-), je čas dát web trošku do pohybu a doplnit info o naší dovolené na východní pobřeží USA. Rozdělím to psaní do dnů, hlavně kvůli sobě, protože jinak bych se asi ztratila nebo bych nemusela udržet myšlenku atd. Známe svoje lidi. Takže,

Sobota: vstali jsme ve tři ráno, což byla docela hrůza, ale zase ne tak velká, jak bych čekala, a už za 45 minut jsme seděli v dodávce, která nás odvezla na letiště. Normálně bychom jeli metrem, ale v sobotu ve čtyři ráno nejezdí. Protože jsme check-in měli udělaný už dopředu online, tak jsme jen předali kufry, prošli bezpečnostní kontrolou a pak jsme internetovali, protože letiště v SF konečně vyřídilo wi-fi zdarma. A to je paráda.

V letadle pak klasika. Koukali jsme na nějaké seriály, trošku se prospali a už jsme byli v New Yorku. Ten jsme víceméně jen projeli metrem, abychom se dostali na bus, který nás odvezl do Washingtonu, D.C.. Byla to relativně příjemná cesta. Akorát zapadalo slunce, takže Manhattan vypadal moc pěkně. Po příjezdu jsme došli do hotelu, vyzunkli láhev vína a usnuli jak špalci.

Neděle: Hned ráno jsme vyrazili na naši první vyhlídkovou procházku. Šli jsme kolem pomníku Jeffersona, Franklina Roosevelta, Lincolna, Washingtona a druhé světové války. Poté, co jsme zjistili, že abychom se dostali na vrch Washingtonova pomníku, což je vlastně obrovský obelisk, tak že potřebujeme vstupenky, které už pro ten den byly rozebrané, tak jsme šli k Bílému domu. Tam jsme samozřejmě stáli za plotem s davem dalších turistů. Hlídkoval tam policista a Jirka se ho ptá, jestli je možné jít na prohlídků Bílým domem. A on říká, odkud jste. Jirka říká, z Čech. On říká, tak to se musíte domluvit přes vaši ambasádu a bude to trvat tak čtyři až šest měsíců:-) Tak jsme na něho vyvalili oči a říkám mu, hm, tak to asi do zítřka nestihneme. Tak se uchechtl a že prý ne:-) Příště:-) Potom už jsme došli ke Kapitolu, který byl sice v neděli zavřený, ale před ním měla zrovna zkoušku národní filharmonie, takže jsme seděli na trávě a poslouchali koncert a bylo to moc fajn.

Pondělí: ráno jsme vyšli na návštěvu Kapitolu (tentokrát i vevnitř) a Kongresové knihovny. Obě dvě místa jsou moc pěkná, ale to bude pak lépe vidět na fotkách, které budou pozítří, slibuju.

Protože jsme byli s těmi budovami hotoví relativně brzo, tak jsme sedli na metro a jeli na Arlingtonský hřbitov. Je to jen vojenský (a úřednický) hřbitov a je to teda hodně působivé. Hlavně tou rozlohou. I teď mají kolem třiceti pohřbů denně od pondělí do pátku. Většinou jsou to vojáci, co umřou na misi v Afgánistánu a podobně. A to si teda myslím, že je strašná hrůza, že je to opravdu hodně vysoké číslo. No jo.

Úterý: Ráno jsme se konečně dostali na tu vyhlídku na Vošingtnův obelisk:-) Když jsem viděla naše spolučekající, tak jsem si přála, aby tam nebyl výtah a my jsme byli nucení jích po schodech. Výtah tam bohužel byl. Ale stanou se i horší věci a výhled stál za to. Všechno jsme měli jak na dlani, včetně Pentagonu, ke kterému jsme se nedostali.

Po obelisku jsme šli do muzea americké historie, kde se mi nejvíc líbila výstava šatů, které na sobě měly první dámy na inauguračním plese. Tyto šaty tam sbírají už přes sto let, ale i jiné a starší oblečení tam vystavují, tak to bylo moc pěkné. Taky jsme viděli původní vlajku z roku 1814, exhibici věnovanou Lincolnovi a podobně. Potom jsme zašli do muzea “vzduchu a vesmíru”, kde měli snad všechna možná letadla, umělé družice, Apolla, Boeingy a mnoho dalších. Ale co na tomto muzeu bylo naprosto nejlepší byl 3D film o Hubbleově teleskopu, jak jej opravovali a jaké fotky tento teleskop poskytuje. Byla to opravdu krása a pokud budete mít někdy šanci tento film vidět, tak jděte. Stojí to určitě za to!

Ve středu ráno jsme odjeli zpět do New Yorku, kde jsme se potkali s našima a měli jsme se moc fajn, ale o tom až zítra:-)

Sushi a něco navíc

V pátek večer jsem se po práci oddělila od Peťulky a Jirky, kteří šli do posilovny, a já jsem utíkala na výuku výroby sushi. Bylo to na tři hodiny a dostala jsem to od Jirky k narozkám a moc jsem se těšila. A bylo to opravdu moc fajn. Ten kuchař nejdřív vykládal různé zajímavosti, např. že pokud se chce v Japonsku stát někdo profesionálním “sushařem”, tak jen dva roky studuje rýži – její historii, jak se pěstuje, jak se upravuje a tak. A rýží jsme začali i my. Řekl nám, jak ji uvařit a ochutit a pak už jsme se pustili do výroby všeho možného. Dělali jsme nigiri – polštářek z rýže a na něm ryba, a maki – rolky. Bylo to fajn, všichni jsme se s tím plácali, ale nakonec to vypadalo docela dobře. A hlavně, dělali jsme strašně moc druhů a pak jsme je jedli, takže jsem odcházela parádně přecpaná. Foťák jsem neměla a fotky z mobilu jsou nic moc, ale dík, Jiřinko, za super dárek.

                               V sobotu a v neděli jsme pak turistikovali po SF, aby si to Petrolína užila než odjede. V sobotu jsme prošli ulicemi Height a Ashbury, které i teď jsou hodně hippie, podívali jsme se na viktoriánské domy na náměstí Alamo a oběd jsme si dali v Thaiské restauraci v gay čtvrti Castro. Protože jsme se s Petrou nedávno dívali na Hitchcockovu Závrať, která se z větší části odehrávala v SF, tak jsme se šli podívat do Mission Dolores, kde se taky chvilku natáčelo.

                               V neděli jsme pak šli na Fishermans wharf, kde jsme se naobědvali, šli jsme na ponorku a do zrcadlového bludiště. Tam to byla super sranda. Přikoupili jsme si 3D brýle, které nás zmátly jěště víc a strašně jsme se nasmáli. Když jsme došli z jednoho konce na druhý, tak nám to nedalo, otočili jsme to a šli znova – dohromady třikrát.
                               Potom jsme se doslova vyšplhali na kopec nad Lombard street, která je nejklikatější, no, v SF určitě, jak je to dál, to nevím a na metro jsme došli přes malou Itálii.

Snad se to Peťuli líbilo. Mně jo:-)

Den deset

page-lv.jpg Jak jsem psala včera, dnes jsme byli navštívit Antelope Canyon. Měli jsme to od bydlení kousek, jen asi 5 minut. Původně jsme chtěli vyjet až na poledne, abychom měli hezké světlo a aby paprsky slunce procházali skrz. Ale nakonec jsme vyjeli už na půl desátou, protože ráno poprchalo a bylo pod mrakem. Naštěstí v tom kaňonu bylo relativně jasno od toho jak se světlo odráželo od těch skal. A i když jsme neviděli přímo paprsky slunce, které procházely malými otvory v těch skalách, moc se nám to líbilo. Jsou to jeskyně pískovcového původu a jsou červnené. Voda je navíc vymlela do různých tvarů, takže na jedné fotce je Elvis a pod ním – jak já říkám – ječící paní, dál pak srdce, orel, západ slunce nad Monument Valley a podobně. Strávili jsme tam hodinku a nakonec jsme opravdu byli rádi, že jsme nečekali, protože na odpoledne hlásili bouřky (do jedné jsme pak vjeli) a tam, když prší, tak nikoho nepouští, protože se jim v tom kaňonu nahromadí voda až do výše tří metrů. Jak říkala Peťulka: Ale to bych se utopila!!!
Cestou z kaňonu jsme se zastavili u přehrady Glan Canyon Dam a v jejím návštěvnickém centru, kde jsme koupili magnetky, pohledy a dozvěděli jsme se, že jen pět mílí odsud je místo, kde řeka Colorado obtéká roklinou kus skály a vypadá to jak podkova. Muselo se k tomu jít kilometr pěšky, což nám nevadilo, když jsme se to dozvěděli, ale když jsme pak museli do kopce, z kopce a zpátky a naše ťapičky se bořily do rozpáleného písku, tak jsme byli rádi, že jsme v autě:-) Ale ne, bylo to moc pěkné. Jirka má hezké fotky, ale než on se odhodlá, tak musíte vzít za vděk mými fotkami.

Teď už zase přespáváme v Las Vegas v motelu, který je hned na té hlavní ulici. Cesta sem byla zatím nejdelší. Myslím v kuse. Zase jsme jeli kolem pěkných skal. A projeli jsme dnes třemi státy – Arizona, Utah a Nevada. Zítra máme v plánu Údolí smrti. Uaaaaaa.
Fotky jsou opět v galerii🙂

Den devět

flagstaff-page.jpg Ráno jsme si přivstali, abychom do Grand Canyonu dojeli před polednem. Jirka mlel cosi o tom, že bude lepší světlo. Nevím, no:-) Ale tak jako tak jsme vstali v šest, nasnídali jsme se a chtěli jsme vyjet, ale na palubní desce začala svítit kontrolka nízkého tlaku jedné nebo více pneumatik. Už nám takhle svítila minulou sobotu a stačilo trošku přifouknout kola a bylo to. Teď jsme je přifoukli a nic. Tak jsme se na benzínce zeptali na servis a naštěstí byl blízko jeden, co otvíral v 8 = za dvacet minut. Trošku nás utěšovalo, že prasklé kolo nemáme – to bychom snad poznali – ale přece jen řídit s neznámou kontrolkou, no nevím. Každopádně auto bylo prohlédnuté za 5 minut s tím, že ta kola jsou přefoukaná a že stačí popojet pár mílí a srovná se to. Srovnalo. Trošku problém je, že v autě není manometr, na benzínkách taky ne, takže to nemáme jak zkontrolovat. Ale co, teď už to snad do úterý vydrží.

Uznávám, tohle byl trošku delší úvod na téma “jak jsem se vystresovala”, ale už se dostávám k tomu podstatnému a to byla dnešní návštěva Grand Canyonu. Tenhle národní park byl dechberoucí a skoro bych řekla, že se mi to zatím líbilo nejvíc. Ty skály jsou naprosto neuvěřitelně zvrásněné a vyhloubené. Přišlo nám to, že je to vlastně všude okolo rovina a najednou obrovská díra v zemi. Přemýšleli jsme, jak se asi cítili první cowboyové, co tam zahučeli.

Jezdili jsme po všech možných vyhlídkových místech a sem tam si udělali malou procházku. Nakonec jsme dojeli až k strážné věži, která byla postavená podle předlohy starých indiánských věží, kde se skladovalo jídlo a nebo se tam ukrývali lidé v době válčení.

Celá cesta k městu Page, kde dnes spíme, je úplně restaurací prostá, jen se tam sem tam objevil nějaký stánek s keramikou. Ale krajina moc pěkná. Zítra máme v plánu Antelope Canyon a pokud vyjdou fotky, tak to budete koukat:-) Zatím jsou fotky z Canyonu jako obvykle v galerii🙂

Den osm

lv-flagstaff.jpg Dnes jsme měli původně v plánu odjet z Vegas až do Grand Canyonu a ještě dál, ale protože to bychom dali jen s vyplazeným jazykem, rozdělili jsme si tuto trasu na dva dny, takže dnes přespáváme hodinku a půl před Grand Canyonem ve městě Flagstaff. Jen tak mimochodem, je to v Arizoně, takže máme další navštívený stát.

Cestou z Vegas jsme zastavili na Hoover Dam, což je nejvyšší přehrada v USA. Je to opravdu velká nádrž – to jezero je největší (asi taky jen v USA), které bylo člověkem vytvořené a jmenuje se Lake Mead. Koupili jsme si prohlídku přehrady i se strojovnou. Museli jsme docela obdivovat, že na to, že ta přehrada je 80 let stará, vypadá docela moderně. Navíc říkali, že už když ji stavěli, tak mysleli na zemětřesení, takže celá ta konstrukce dokáže ustát zemětřesení o síle 8.6 stupňů Richterovy škály. Ráda bych toho popsala víc, ale ta data si nepamatuju. Já ne, ale wikipedie ano, takže zde je odkaz:-)

A to je tak vše. Jen jak jsme pak jeli k Flagstaffu, tak se úplně změnila krajina a místo pouště byly lesy a tráva, tak to bylo moc pěkné. Fotky z návštěvy přehrady jsou na tomto odkaze.