Category Archives: Před odjezdem

Postupné kroky při zařizování odletu do USA

Zvony tlaku

Nevím, jak je to možné, ale při balení kufrů neexistuje zákon zachování hmotnosti. Mám podezření, že kufry do sebe vstřebávají nějakou energii z věcí, které obsahují, a i když se snažíte sebevíc, tak těžknou a těžknou. Proto už mě nepřekvapilo, že po zapnutí a zvážení kufrů jsme se u každého z nich blížili váze 30 kg. Ulevili jsme si přidáním dalšího kufru. A zase, hmotnost se nerozptyluje, ale kumuluje. No nic, s tímhle si budou muset poradit další generace chemiků.
Doležalovi nás hodili do Brna na nádraží. Trochu mě překvapilo, že v Brně na nádraží není úschovna zavazadel, jen uzamykatelné skříňky, provozované soukromou společností. Naštěstí nám jeden zaměstnanec ČD centra umožnil nechat kufry v pendolinové čekárně, takže jsem si v klidu mohl koupit jarní boty do San Francisca, zimní obuv nechat v ČR a dát si poslední kafe.
Šestnáct minut po šestnácté hodině jsme se rozloučili, popřáli si navzájem hodně štěstí a zdaru a vyrazili. Z vlaku jsem ještě naposled zavolal na Vysočinu, a pak už jen čekal na dění příští. Kdybych věděl, co mě čeká, možná bych tu kolu na žízeň tolik nepil.
Objevil se totiž můj klasický problém. Záchody. Když jsme vystoupili na vídeňském nádraží Simmering všiml jsem si, že z perónu je vidět jak několikapatrový věžák, tak i malý kostelík, který zrovna vyzváněl klekání. Přemýšlel jsem nad tím, jestli v tom není nějaká symbolika – jako třeba propojení města a vesnice, poslední zvonění apod. Nakonec jsem tyto myšlenky rychle opustil, protože jsem začal cítit sice jemný, ale zesilující tlak. Uklidňoval jsem se tím, že si skočím ve vlaku, který nás měl zavést na vídeňské letiště. Trochu jsem znejistěl, když jsem zjistil, že vlak, který přijel před tím naším, záchody neměl. Když po pár minutách přijel náš, s úlevou jsem vydechl, protože záchody ve vlaku jsem viděl i z perónu.
Nefunkční.
Nevím, jak je to možné a je mi jasné, že se to stává a že nikdo z rakouských železničářů nečekal, že budu cestovat zrovna já, ale nám to způsobilo čáru přes rozpočet. Nejdřív jsem zkoušel různě poposedávat, myslet třeba i na vědu, chodit – nepomáhalo nic. Když jsem si navíc představil, že ve vlaku budu ještě dalších 45 minut, tak jsem začal kapičky potu cítit snad úplně všude. Nakonec Ivča navrhla, že na příští zastávce vystoupíme, já si skočím na záchod a pojedeme dalším vlakem. Všechno proběhlo tak, jak to navrhla, až na to, že naše představa, že další vlak jede za 10 minut se ukázala býti nereálnou. Museli jsme tedy čekat na vídeňské zastávce Leopoldau (to jméno asi nikdy nezapomenu), která se vyznačovala vším, čím se vyznačují zastávky metra na předměstí. Tedy ničím.
Když jsem venku objevil taxi, říkali jsme si, že ten kousek dojedeme s využitím auta místo vlaku. Než jsme se ale stihli přemístit, viděli jsme odjíždějící taxík. Chyběla nám asi minuta. Nezbylo nám nic jiného, než počkat na další vlak. Ten už měl záchody funkční.
Ani jsme je nevyužili.
Hotel na letišti jsme našli relativně snadno, ubytovali se, do příletové haly si skočili na pizzu a prohlédli si odletovou halu, abychom druhý den nebloudili.

Slovíčko dne:
bell – čti [bel]zvon

PS: Děkuji za leopoldovskou trpělivost.

Hledání ubytování – část 1.

Samozřejmě – nejlepší by bylo, kdyby na nás v Berkeley čekal nedaleko (případně uvnitř) univerzitního kampusu krásný, prosvětlený, v klidné čtvrti ležící byt s terasou, bazénem, o velikosti řekněme 2 + 1 a mohl (ale nemusel) by být i zařízený.

Tak, konec snění, takhle to nefunguje. Na druhou stranu musím říct, že vlastně při všech mých předchozích zahraničních pobytech to tak fungovalo. Musel jsem si sice odmyslet několik maličkostí jako například bazén, terasu a velikost, ale jinak se mi v těch garsonkách bydlelo docela dobře a ve všech případech jsem je měl zařízené už před příjezdem. A je pravda, že se v tom ve všech případech angažovala zahraniční škola.

Začátky hledání

Co se týče hledání ubytování v Berkeley, tak je všechno trochu jinak. Začnu (jako obvykle) trochu víc ze široka. Když jsem byl v roce 2006 na konferenci v San Franciscu, tak jedním z hlavním poznatků, které jsem si odsud odvezl bylo, že až se jednou s Ivčou dostaneme do Kalifornie na stáž, tak budeme hledat ubytování přímo v Berkeley. Když jsem se bavil s tehdejšími postdoky, tak mi bylo řečeno, že je lepší si jednou za týden (o víkendu) zajet do San Francisca “na výlet” a bydlet přímo v Berkeley, než dojíždět do práce každý den třeba z opačného konce S.F. Když jsem pak projížděl Berkeley (o tom, jak jsem se tam dostal někdy příště), tak jsem se v tomto názoru jen utvrdil.

Craiglist

Možnosti ubytování v Berkeley jsem hledal ještě v dobách, kdy jsem žádnou stáž neměl ani nadřeknutou, natož nějak domluvenou. Je to s podivem, ale je to tak. Už v těchto ranních dobách jsem objevil craigslist. Craigslist je (pravděpodobně) nejrozšířenější inzertní server nabízející hledání ubytování nejen v takřka celých Spojených státech, ale i v Kanadě, Asii a Evropě.

Zajímavé je, že cenová relace ubytování, které jsem objevil v těchto dávných dobách si nijak moc neliší od toho, které na tomto serveru objevuji teď. Nabízejí se dvě vysvětlení: buď jsem už tenkrát podvědomě hledal ubytování pro dva a nebo se ceny s časem až tak moc nezměnily.

Craigslist mi doporučila i současná česká postdokyně (krásné slovo, ale stejně budu radši používat jméno Jana;), která mi zároveň řekla, že nejlepší strategií je objednat si na několik prvních dní hotel a obejít si vyhlédnutá ubytování sami. Protože, i když se na craigslistu dají najít velmi pěkné byty, tak problémem je, že člověk neví, jak to vypadá v okolí, nedá si přesně dohromady, jak daleko je to do školy/na zastávku/od dálnice/rokového klubu a pod. A navíc, i pronajímatelé prý chtějí vidět ty, komu pronajímají. Proto si na tomto serveru děláme spíš předběžnou studii, vyhlížíme si možné podnájmy, srovnáváme na mapě, jak jsou asi daleko a tak.

Hotel

Další zastávkou je tedy hledání hotelu na několik prvních dní. Dříve, než jsme začali pořádně hledat, tak jsme snažili získat informace, kde se dalo. Jeden z nečekaných zdrojů informací souvisel s letní oslavou narozenin v Zábřehu. Dozvěděli jsme se, že se ji zúčastní i americký manželský pár – vzdálení příbuzní Ivčina strejdy.

Není nic lepšího na procvičení angličtiny, než rodilý mluvčí. Nakonec jsme si velmi pěkně popovídali a příjemnou třešinkou na dortu bylo, že na větu “chystáme se do San Francisca na dva roky” jsme se dočkali odpovědi “to je skvělé, my bydlíme u San Francisca”. Inu náhody někdy opravdu přejí všem 😉

Je potřeba zdůraznit, že Greg je moc hodný a na naši otázku týkající se možností ubytování v Berkeley, vhodnosti různých čtvrtí a hotelů nám sám vyhledal různé typy hotelů, popsal vhodnost různých čtvrtí a pod.

Nakonec jsme si přes booking.com objednali hotel v Alamedě, což je místo Gregova pracovistě – pracuje zde jako detektiv u Policie.

Doufám, že se s ním nesetkáme v rámci jeho pracovních povinností …

Víza

Na pondělí 10. listopadu jsme měli domluvený pohovor na americké ambasádě v Praze. Tomu předcházely týdny postupného zařizování, které jsem popsal v předchozím příspěvku. Víza jsme si zařizovali společně s Ivčou, což bylo pro mě jedině dobře, protože dala dohromady seznam věcí, které bylo nutné zařídit a postupně jsme je jen odškrtávali.

Nemusela se tak odehrávat situace, kterou jsem zažil, když jsem si zařizoval víza do USA z Paříže v roce 2006. Jednak jsem neuspěl u první žádosti o pohovor (telefonická žádost na ambasádu, neporozumění s paní na druhé straně ohledně mého bydliště v Paříži), druhak jsem se vyhnul situaci, kdy jsem si myslel, že “vždyť mám přece normální pasovou fotku, proč bych se nechával znovu fotit jen kvůli nutnému rozměru 5 x 5 cm?” (pozn. autora: naštěstí měli v Paříži na ambasádě automat na fotografie předepsaného rozměru, takže jsem se mohl vyfotit přímo tam a zažehnat hrozící problém – o tom, jak probíhalo focení snad někdy jindy, výsledek shrnu do kratičkého popisu holohlavý terorista na záchodě).

Co je tedy potřeba přinést k vízovému pohovoru? Potřebné informace jsou shrnuty na stránkách ambasády. V současné době se vízová povinnost České republiky vůči USA mění. K cestovní do USA už nejsou potřeba víza jako taková, ale jsou nahrazena elektronickou žádostí. O průběhu vyřizovaní této žádosti nemám bohužel přesnější informace. Shrnu tedy, co je potřeba k zařízení J víz pro postdokový pobyt na americké univerzitě.

Formuláře

formulář DS 2019 – o něm jsem již psal, je to vlastně potvrzení americké strany o vaší cestě, osobně si myslím, že je to nejdůležitější formulář, protože jakmile ho získáte, tak je jasné, za jakým účelem a proč do USA cestujete

Vyplněná elektronická žádost o vízum – formulář DS 156. Žádost vyplňujte v klidu a na počítači s funkční tiskárnou! Na konci je nutné vytisknout všechny tři stránky (na poslední je důležitý čárový kód). Opravdu se vyplatí věnovat vyplňování čas. Připravte si formulář DS 2019 a pas.

Formulář DS 158 – pro ty, kteří žádáte o J víza.

Formulář DS 157 – muži ve věku 16 – 45 let (a muži i ženy z Kuby, Iránu, Lybie, Severní Koree, Sudánu a Syrie, starší 16ti let).

Poplatky

Doklady o zaplacení poplatků. Ambasádě jste povinni zaplatit pouze dva poplatky. Jeden pro ambasádu (2 620,- Kč) a druhý pro kurýrní službu (185,- Kč) zajišťující doručení vašeho pasu po udělení víz. Více informací, včetně čísel účtů je na stránce ambasády týkající se poplatků. K pohovoru musíte mít originální ústřižky o zaplacení, doklady o bankovním převodu nebo elektronickém bankovnictví se nepříjmají.

SEVIS poplatek – jakmile máte DS2019, je nutné zaplatit SEVIS poplatek, jeho cena se liší typem víz, pro J viza to je 180 $, pro F a M víza 200 $ (pro J víza v programu ”Au Pair, Camp Counselor a Work and Travel“ zůstává 35 $). Pokud cestujte s manželem/manželkou a vyřizujete také víza J2, tak SEVIS poplatek platí jen jeden z vás, ten s vízy J1.Platit můžete přes internet.

I když si na konci platby můžete vytisknout potvrzení o zaplacení, ještě vám příjde poštou oficiální potvrzení. To chvíli (asi tak dva – tři týdny) trvá, je proto nutné s tím počítat v rámci harmonogramu zařizování pohovoru.

Ostatní

cestovní pas – nepoškozený, se všemi listy, platný.

Fotografie 5 x 5 cm na světlém pozadí, ne starší než 6 měsíců. Dodržte rozměr, ať nedopadnete jako já. V Praze na ambasádě automat není (je ale možné vyfotit se v obchodě se suvenýry v ulici vedoucí k ambasádě – Na tržišti – jen cena může být o trochu méně příznivá).

Středně velká obálka (aby se do ní věšel pas;) s předepsanou adresou a telefonním číslem. Tou vám bude zaslán pas po udělení víz.

Doklad o zaměstnání/studiu – to se ukazuje až v případě, že vás o tom požádá konzul, který s vámi vede pohovor.

Výpisy z účtu za poslední tři měsíce – stejně jako v případě dokladu o zaměstnání/studiu. Neměl jsem výpis za poslední tři měsíce, banka mi posílá výpisy čtvrtletně, ale nevadilo to, nikdo se po nich neptal.

Pohovor

Pohovor probíhal v příjemné atmosféře. Zní to jako klišé, ale je to tak. Od pracovníků bezpečnostní služby, přes paní odebírající elektronická zařízení, paní za přepáškou sbírající vyplněné formuláře, přes pána, co nám snímal otisky, až po samotnou konzulku. Všichni byli příjemní a profesionální.

Jak už jsem řekl, nejprve je nutné projít bezpečnostní kontrolou a odevzdat veškerá elektronická zařízení. Zároveň dostanete visačku s číslem (což je vlastně šatnalístek). Poté vystoupáte do prvního patra, kde je čekárna a zároveň konzulární přepážky. Nejprve se postavte k přepážce č. 1 a 2, kde odevzdáte vaše vyplněné formuláře se všemi nutnými naležitostmi. Potom se posadíte a čekáte na zavolání. My jsme si sotva sedli a už nás volali. Nejprve jsme si mysleli, že fakt půjdem na řadu tak brzy, ale nebylo to tak. Šlo jen o otisky prstů.

Pak jsme si zase sedli a čekali. Nakonec nás (oba) zavolala paní konzulka. Zpočátku mluvila česky (pochválila mě čistý a silný otisk palce;), pak přešla do angličtiny. Ptala se nás, jestli už jsme v USA byli, co plánujeme dělat a pod. Nakonec nám jen sdělila, že vše je v pořádku a víza že obdržíme do tří čtyř pracovních dnů.

Já je měl doma ve čtvrtek, Ivča v sobotu.

… a teď je nutné zařídit bydlení.

Zařizování pobytu

Když už bylo jasné, že se do San Francisca vydáme oba, bylo ještě nutné domluvit termín cesty. Celé byrokratické zařizování cesty a víz bylo postaveno na tom, že pojedeme s Ivčou jako manželé, takže bylo nutné postupovat po krůčcích svatba – víza – cesta. Svatbu jsme naplánovali na prázdniny 2008: rok po zásnubách a navíc Ivča bude mít po státnicích a ještě zbude dost času na zařizování víz.

Po svatbě jsem poslal oficiální žádost o postdoc do Berkeley.

Hlavní součástí žádosti byl tzv. cover letter. Dopis, ve kterém jsem se představil a ve zkratce popsal zahraniční a tuzemské zkušenosti. K této oficiální žádosti jsem přiložil životopis, seznam publikací a doporučující dopisy od vedoucích z evropských laboratoří, kde jsem strávil část Ph.D. studia.

Obratem jsem získal odpověď z Berkeley, s upozorněním, že jsem sice poslal všechno, ale zapomněl jsem dodat termín možného nástupu. Domluvili jsme se tedy, že termín stanovíme na první polovinu ledna – do doby, kdy budou levnější povánoční letenky. Poté už se rozběhlo zařizovací kolečko, kdy se mnou jednal Cezar z kanceláře v Berkeley.

Nejprve mi poslal offer letter – dopis, ve kterém mi byla nabídnuta možnost postdocu na University of California, Berkeley v laboratoři zabývající se monolitickými stacionárními fázemi. Ten jsem musel vytisknout, podepsat (a tím potvrdit souhlas s podmínkami) a poslat zpět buď faxem nebo oskenovat a poslat mailem.

Následoval informačně-registrační formulář, ve kterém bylo nutné vyplnit základní informace jak o mně, tak i o manželce. V té době ještě Ivča neměla nový pas, takže jsem poslal jen informace o mně, s tím, že jsem potřebná data doplnil ihned po jejich získání.

Následovalo několik dní čekání, které skončilo zasláním formuláře DS-2019, který je nutný k získání J-1 víz do USA. Tento formulář je vlastně potvrzením univerzity o našem příjezdu.

Dalším krokem byl poplatek SEVIS. Poplatek SEVIS (Student and Exchange Visitor Information System) je elektronický systém, v kterém jsou uchovávána data o studentech a vědcích ze zahraničí. Pokud člověk vyjíždí s rodinným příslušníkem, platí tento poplatek pouze jednou, sám za sebe. Poplatek musí být zaplacen před podáním žádosti o víza.

Tento poplatek je možno zaplatit třemi způsoby: online kartou, poštou a pomocí Western Union. Já jsem si vybral první způsob a zaplatil poplatek pomocí specializované stránky. Zde je nutné vyplnit formulář, vyplnit základní údaje a číslo DS-2019 formuláře.

Po několika dnech jsem jen na stejné stránce zkontroloval, jestli byl SEVIS poplatek už převeden a zaregistrován. Byl. Takže nyní už zbývá poslední krok: domluvit si rozhovor na ambasádě.

Letenky do San Francisca

Hledáte letenky do USA? Najděte si je na těchto stránkách!

Tak jsme si dneska s Ivčou koupili letenky. Moje představy, že do Ameriky je to teď strašně levny vzaly brzo za své. Po prvotním hledání letenek a zjištění, že ceny pro dva se pohybují od padesáti tisíc výš, jsme začali plánovat, kde musíme ušetřit.

Druhým zádrhelem bylo, že jsme preferovali přímý let do San Francisca. Nechtělo se nám po několikahodinovém letu přes oceán přestupovat uprostřed USA a po pár hodinovém čekání trávit další hodiny v letadle.

Z Prahy se přímo do San Francisca nelétá, proto přicházel v úvahu přestup v Paříži, Amsterdamu nebo Londýně. Sám za sebe jsem nejvíc preferoval Amsterdam. A to nejen proto, že mám Holandsko rád, ale i proto, že amsterdamské letiště dobře znám a věděl jsem, že se tam dá lehce přečkat čekání na další let. Ale ani tahle podmínka nebyla s Prahou slučitelná.

Nezbývalo než rošířit pole působnosti a vedle stověžaté matičky zařadit i sousedskou Víděň. Nakonec Ivča našla zpáteční letenky z Vídně přes Londýn do San Francisca s celkovou cenou 30 tis. Kč.

Ještě to chtělo vyřídit jednu věc. Všechny internetové rezervační systémy umožňují vyhledávání jen zhruba na rok dopředu. To znamenalo, že jsme si sice mohli koupit letenku na leden ’09, ale s tím, že zpátky poletíme už v červenci. Uvažovali jsme o koupi otevřené letenky s volitelným datem odletu. Zavolali jsme na královskou zákaznickou linku a tam zjistili, že otevřenou letenku si sice můžem koupit, ale bude asi jednou tak dražší, než letenka fixně zpáteční. Na stejné lince nám sdělili, že přebookovaní našeho zpátečního letu stojí 100 €, což není tak dramatické zvýšení ceny letenky, jako koupení letenky otevřené. Takže bylo rozhodnuto.

Teď jsou na řadě víza …

Jak to všechno začalo

K tomu, abych popsal celý příběh týkající se příběhu na téma San Francisco a já mám teď sice dost prostoru, ale nevím, jestli i vy máte dost trpělivosti. No zkusím to …

Když jsem začal pracovat na diplomové práci a postupně se hroužit do článků týkajících se monolitických stacionárních fází, nemohl jsem si nevšimnout, že velká část příspěvků pochází z kalifornské univerzity v Berkeley.

Už tenkrát jsem si pomyslel, že by bylo moc fajn mít tu možnost se tam pracovně podívat. Je pravda, že tenkrát to bylo ještě v rovině úvah a teoretických představ, protože do té doby jsem si vůbec nedokázal představit vyjetí do zahraničí a už vůbec ne jeho spojení s prací.

To změnil až můj prázdninový pobyt v Anglii na londýnské Royal Holloway. Tenkrát se mi doslova otevřel svět. Najednou jsem zjistil, že člověk může nejen žít, ale i pracovat v zahraničí. A navíc, že to jakžtakž zvládne a dokonce se mu to i líbí.

Zní to jako fráze, ale po těch třech měsících v Londýně už nic nebylo jak dřív. V dobrym slova smyslu. Navíc téměř ihned po návratu z Anglie se objevila možnost strávit šest měsíců v holandském Eindhovenu a po opětovném ročním pobytu v ČR přišla nabídka strávit přes půl roku v Amsterdamu.

Pobyt v Amsterdamu jsem ještě rozdělil na dvě části a půlroční výplň mezi nimi jsem strávil opět v Eindhovenu. Tohle není výčet mých cestovatelských zážitků, snad jen potvrzení rčení, že kdo jednou zkusil, už nechce jinak.

Jedna věc ale zůstavala stejná. Myšlenka zasunutá v hlavě a sem tam se vynořující. San Francisco. Postupem času se vynořovala stále častěji a její zapuzení (vždyť jsi v Holandsku, tak co chceš?) bylo čím dál tím těžší. Až to jednou došlo tak daleko, že jsem si sedl jsem k PC a začal.

Dal jsem dohromady životopis, posudky, seznam publikací a napsal jsem panu profesorovi do Berkeley. Říkal jsem si, že nemám co ztratit a radši budu celý život žít s tím, že to nejde, než abych se trápil tím, že jsem to nezkusil. Mejl jsem napsal mojí skromnou angličtinou a mateřskou češtinou, přiložil vše nachystané, vypnul počítač a šel spát.

Při ranní kontrole mejlů jsem zjistil, že na mě už čeká odpověď. Odpověď, která byla navíc velmi příjemná a vstřícná.

A tak jsem si večer cestou z práce koupil na oslavu flašku vína.

Když skončila moje holandská anabáze (kterou bylo ještě možné prodloužit), tak jsem se vrátil do Pardubic, abych splnil jednu z podmínek pobytu v Berkeley – dokončit Ph.D. Měl jsem před sebou poslední studijní rok a zdálo se, že už skoro nic nestojí v mé vysněné cestě. Abych to zkrátil, od napsání dotazovacího emailu po obhajobovu dizertační práce mi to trvalo 4,5 roku.

Inu tak už to bývá.

Po návratu z Holandska mě totiž potkalo ještě něco lepšího a většího. Zamiloval jsem se. Je sice pravda, že chcu jet do Ameriky byla skoro moje první věta, kterou jsem řekl místo seznámení, ale i tak byl velký sen odsunut ještě větším.

Postupem času se starý sen dral nahoru čím dál tím víc. Začal jsem vymýšlet různé varianty pobytu (6 měsíců) a různé varianty uspořádání (s Ivčou na rok). Do toho ještě skončilo moje studentské stipendium, což se podařilo vyřešit devítimesíčním pobytem v laboratoři v Paříži.

Nakonec se domluvila zatím poslední varianta. Počkáme, až Ivča dostudujeme, a pak odjedeme spolu jako manželé. Ivča už dostudovala, manželé už jsme taky, takže teď už zbývá ten další krok.

A tak jsme začali zařizovat dvouletou svatebně-pracovní cestu do San Francisca, respektive Berkeley.