San Francisco

K tomu, abych popsal celý příběh týkající se příběhu na téma San Francisco a já mám teď sice dost prostoru, ale nevím, jestli i vy máte dost trpělivosti. No zkusím to …

Když jsem začal pracovat na diplomové práci a postupně se hroužit do článků týkajících se monolitických stacionárních fází, nemohl jsem si nevšimnout, že velká část příspěvků pochází z kalifornské univerzity v Berkeley.

Už tenkrát jsem si pomyslel, že by bylo moc fajn mít tu možnost se tam pracovně podívat. Je pravda, že tenkrát to bylo ještě v rovině úvah a teoretických představ, protože do té doby jsem si vůbec nedokázal představit vyjetí do zahraničí a už vůbec ne jeho spojení s prací.

To změnil až můj prázdninový pobyt v Anglii na londýnské Royal Holloway. Tenkrát se mi doslova otevřel svět. Najednou jsem zjistil, že člověk může nejen žít, ale i pracovat v zahraničí. A navíc, že to jakžtakž zvládne a dokonce se mu to i líbí.

Zní to jako fráze, ale po těch třech měsících v Londýně už nic nebylo jak dřív. V dobrym slova smyslu. Navíc téměř ihned po návratu z Anglie se objevila možnost strávit šest měsíců v holandském Eindhovenu a po opětovném ročním pobytu v ČR přišla nabídka strávit přes půl roku v Amsterdamu.

Pobyt v Amsterdamu jsem ještě rozdělil na dvě části a půlroční výplň mezi nimi jsem strávil opět v Eindhovenu. Tohle není výčet mých cestovatelských zážitků, snad jen potvrzení rčení, že kdo jednou zkusil, už nechce jinak.

Jedna věc ale zůstavala stejná. Myšlenka zasunutá v hlavě a sem tam se vynořující. San Francisco. Postupem času se vynořovala stále častěji a její zapuzení (vždyť jsi v Holandsku, tak co chceš?) bylo čím dál tím těžší. Až to jednou došlo tak daleko, že jsem si sedl jsem k PC a začal.

Dal jsem dohromady životopis, posudky, seznam publikací a napsal jsem panu profesorovi do Berkeley. Říkal jsem si, že nemám co ztratit a radši budu celý život žít s tím, že to nejde, než abych se trápil tím, že jsem to nezkusil. Mejl jsem napsal mojí skromnou angličtinou a mateřskou češtinou, přiložil vše nachystané, vypnul počítač a šel spát.

Při ranní kontrole mejlů jsem zjistil, že na mě už čeká odpověď. Odpověď, která byla navíc velmi příjemná a vstřícná.

A tak jsem si večer cestou z práce koupil na oslavu flašku vína.

Když skončila moje holandská anabáze (kterou bylo ještě možné prodloužit), tak jsem se vrátil do Pardubic, abych splnil jednu z podmínek pobytu v Berkeley – dokončit Ph.D. Měl jsem před sebou poslední studijní rok a zdálo se, že už skoro nic nestojí v mé vysněné cestě. Abych to zkrátil, od napsání dotazovacího emailu po obhajobovu dizertační práce mi to trvalo 4,5 roku.

Inu tak už to bývá.

Po návratu z Holandska mě totiž potkalo ještě něco lepšího a většího. Zamiloval jsem se. Je sice pravda, že chcu jet do Ameriky byla skoro moje první věta, kterou jsem řekl místo seznámení, ale i tak byl velký sen odsunut ještě větším.

Postupem času se starý sen dral nahoru čím dál tím víc. Začal jsem vymýšlet různé varianty pobytu (6 měsíců) a různé varianty uspořádání (s Ivčou na rok). Do toho ještě skončilo moje studentské stipendium, což se podařilo vyřešit devítimesíčním pobytem v laboratoři v Paříži.

Nakonec se domluvila zatím poslední varianta. Počkáme, až Ivča dostudujeme, a pak odjedeme spolu jako manželé. Ivča už dostudovala, manželé už jsme taky, takže teď už zbývá ten další krok.

A tak jsme začali zařizovat dvouletou svatebně-pracovní cestu do San Francisca, respektive Berkeley.