Monthly Archives: November 2010

Jsem pořád tu:-)

Tak jsem tu svoji přednášku přežila. Teda přes den jsem se parádně vystresovala, ale to už je taková klasika. No a přednáška samotná pak relativně dobrá. Nakonec jsem jim ukázala dvě fotky z můví najt, tak se všichni smáli a to bylo ok. Hlavně proto, že mě pak nedusili s otázkama.

Jo, a zapomněla jsem si v práci mobil.

Poslední přednáška v LBL

Zítra mě čeká poslední přenáška tady v práci. Prezentace je hotová, zkontrolovaná od šéfa a už jsem si ji třikrát zkoušela říct, včetně jednou před Jířou. Ještě budu trénovat i zítra, ale pro případ, že by to nedopadlo dobře a buď mě švihlo a nebo mi utrhli hlavu, tak děkuju svým čtenářům za věrnost. Zítra se ozvu.

P.S. Já si ve skutečnosti nemyslím, že mě švihne a nebo že mi utrhnou hlavu. Jen dělám fóry:-)

Díkuvzdání a Černý pátek

Včera, alias ve čtvrtek, tu bylo díkuvzdání. Je to už docela dlouhá tradice a pro američany asi i hodně důležitý svátek. Mně se na tom líbí hlavně to, že jsou čtyři dny volna. To za prvé. A za druhé taky Stuart vařil a pozval nás na večeři, která byla luxusní. Máme v lednici krabičky, které jsme si napakovali u nich extra jídlem a ještě to budeme dnes, alias v pátek, večeřet. Už se těším.

Pátek, na druhou stranu, už asi nebude stará tradice, ale od tohoto dne začínají vánoční slevy. Takže kdo toho hned využil? Ano, my. Ráno jsme nabrali Stuarta a Martinu a jeli jsme do Best Buy, což je obchod s elektronikou, kde jsem si koupila hru na playstationa. Pak jsme pokračovali do Vacaville a tam to bylo hodně VELKÝ!!! 🙂 Nakoupili jsme tunu věcí, ale mega radost mám z mojí nové kabelky:-) Musela jsem své “staré” kabelce pořídit menší kámošku. No, už ji mám.

A tím zábava končí. Zítra musím udělat přednášku do práce. Moc velkou radost z toho nemám, ale udělat se to musí a navíc pak už budu mít od přednášek (aspoň tady) pokoj. Takže se vlastně docela těším.

To by mě zajímalo…

… co si asi myslí lidi, co mě neznají, když si čtou moje příspěvky. Nevím, no. Ale musím nad tím přemýšlet, už jen kvůli tomu, co se chystám napsat teď. Už hodně dlouhou dobu, resp. od té doby, co chodím na jogu, dumám nad tím, jak se to stalo, že mám šišatou hlavu. Vždycky když končíme hodinu jogy, tak jen tak ležíme na podložkách, aby se “nám uklidnil proud energie” nebo nějaký podobný kec no a mně ta hlava pořád trochu padá doprava. Takže zatímco ostatní (asi) rozjímají nad smyslem života, já myslím na to, jestli jsem třeba ležela nakřivo, když jsem byla malá a tak. Prostě jistě chápete, že to je otázka života a smrti:-)

No ale pokud zrovna nepřemýšlím na svou šišatou, ale jinak dokonalou (HA HA) hlavou, tak je to tu celkem v klidu. Teda, v práci je to na palici (na šišatou palici), protože nevím, kam dřív skočit a výsledky by mohly být trošku lepší. Na druhou stranu se nenudím. A taky jdeme pracovat už jen zítra alias ve středu a pak máme až do pondělí volno, protože je díkuvzdání.

Ve čtvrtek (to je díkuvzdání) jdeme na večeři ke Stuartovi a Martině, v pátek jedeme na nákupy do Vacaville a o víkendu (a možná i ve čtvrtek dopoledne) musím dát do kupy poslední přednášku na mítink do práce.

Jo, a na Union Square otevřeli bruslící plochu, tak tam s Jířou někdy půjdem. Už se těším.

Můj první (a snad poslední) doktor v USA

To, že jsem slepá, to vím už dlouho. Ale poslední dobou jsem byla ještě slepější než obvykle a už mě to zlobilo, tak jsem si na minulý čtvrtek domluvila návštěvu očního. Bylo to v pohodě. Doktor mi začal vykládat, jak byl v 1992 v Čechách a jak se mu tam líbilo, takže ten čas u něj utekl docela rychle. Nejdřív mi teda změnil dioptrie na 3.25 pro čočky a 3.5 pro bryle (z puvodnich 2.5) a pak mi řekl, že aby mi mohl zkontrolovat oko (asi sítnici, ale nejsem si jistá), tak mi musí rozkapat panenky, aby byly pořád velké. Hm, to, že to bude 10 vteřin štípat, to mi řekl asi půl vteřiny před kápnutím (asi abych nezdrhla), ale nejvetší sranda pak byla, že ty oči se dávaly do kupy až do večera. Jestli jste viděli Shreka a v něm toho kocoura, když škemral, tak tak jsem vypadala já asi šest hodin. Šéf říkal, že se mám nechat vyfotit, aby bylo vidět, jak jsem sjetá. No prostě sranda:-)

V pátek a v sobotu jsme pak slavili Jirkovy a Martiny narozky. V pátek jsme šli do Raleighs, kde dávají na narozeniny zdarma Guiness, ale musí ho člověk vypít na baru a naráz. Nastavila jsem Jířovi laťku vysoko, protože já jsem to v srpnu dala, tak se stresoval. Ha ha. Ale taky to dal a ještě rychleji. To ovšem není zase takové překvápko, protože je to starý alkoholik:-)

V neděli pak přišli na oběd Stuart, Martina, Jana, Cedric a Vilík. Udělali jsme jim ptáčky. To vaření byla sranda, protože když jsem je dala dusit, tak jsem zapla sporák, šla jsem žehlit a chvilku jsem na to nekoukala, až pak na mě volal Jířa, protože to začlo přetíkat a ta troška oleje, co tam byla stačila, aby to na tom našem sporáku chytlo. Docela brutálně to plápolalo, ale oddělala jsem ten kastrólohrnec a Jířa ten oheň udusil utěrkou, takže se nic nestalo, ale stejně. Skoro jsme mohli opíkat buřty.

vilik_2.jpg Ale to jídlo se povedlo. Měli jsme ještě bramboračku a pak domácí pseudomedovník, ale bylo to dobré. Vilík je boží a abych dokázala, jak mě miluje, tak přikládám fotku:-)

Dovča na Havaji

img_4323.jpg Ve středu 3. listopadu jsme odletěli na naši poslední „americkou“ dovolenou, kterou nám zaplatil můj poster, respektive komise na HPLC 2010, takže díky, kámové, máte to u nás:-) Takže já teď můžu popsat, jaký byl náš výlet na Havaj.

Středa

Jak už jsem psala, odlétali jsme ve středu ráno z letiště v SF. Počasí u nás bylo prvotřídní – sluníčko, teplo, prostě paráda, takže jsme odletěli na čas. Let byl v pohodě a při příletu nám kapitán hlásil, že „po levé ruce vidíte ostrov Maui a Hawaii, kde je krásně slunečno, ale my letíme na Oahu, kde zrovna prší“. A taky, že jo. Nebudu zastírat, že jsem se pěkně naštvala, ale hned po příletu jsme dostali Lei (květinový věnec) a to mi tu náladu zase trošku zvedlo. Pak jsme vyzvedli auto a dojeli na hotel. Bylo to kolem dvanácté a check-in byl až od tří, takže jsme tam nechali auto a kufry a šli jsme se projít k pláži, která byla osm minut od hotelu – pěšky. Cestou jsme se naobědvali a už jsem se brouzdala v oceánu. Protože bylo zataženo a poprchávalo, tak se nedalo koupat, takže jsme se vrátili na hotel, dali si sváču (jo, jedli jsme celkem často, ale to proto, aby náš metabolismus pořád pracoval, ne, že bysme byl nenažraní) a vyjeli jsme autem ke královskému paláci Iolani.

Ten byl dokončený ke konci 19. století a vlastně v něm žili jen dva poslední vládci. Jméno předposledního krále si nepamatuju, ale poslední vládla jeho sestra, co se jmenovala Lili’uokalani:-) Ten král umřel roku 1891 v San Franciscu, kam se jel zotavit, protože byl nemocný. No, asi tenkrát neměli moc dobré doktory v SF. Po něm nastoupila na trůn tedy jeho sestra, která vládla jen dva roky, protože v roce 1893 škaredí američani svrhli monarchii a Havaj se stala součástí Spojených států.Takže to byla první historie, se kterou jsme se potkali.

Čtvrtek

Ve čtvrtek ráno jsme šli na orientační schůzku pořádanou Expedií (společnost, přes kterou jsme si kupovali náš zájezd). Tam nás seznámili se všemi aktivitami, které nabízejí. Bylo nás tam cca 12 a na konci se losovalo buď o výlet na Pearl Harbor nebo o okružní jízdu po Oahu. Měli jsme štěstí a vylosovali nás, takže jsme si vybrali ten Pearl Harbor, kam jsme stejně chtěli jet. Naše „aktivity“ se tedy skládaly z Pearl Harbor (1 + 1) na pátek na ráno a Luau na čtvrtek na večer, o kterém napíšu za chvilku.
Cestou z téhle orientace jsme se stavili ve firmě, kde vyrábí šperky z korálů a dalších drahých kamenů, perel a podobně. Bylo to moc pěkné a taky pěkně drahé.
Potom už jsme utíkali zpátky na hotel pro plavky a pak hned na pláž, kde jsme mávali do živé web kamery, tak to byla sranda. Plážovali jsme se zhruba do tří, šli jsme na hotel, dali se do kupy a ve čtyři jsme šli k autobusu, který nás odvezl na Luau. Já přesně nevím, co to znamená a protože tenhle příspěvek píšu v letadle, kde nemám net, tak se ani nemůžu podívat, ale víceméně je to slavnost, kde předvádějí tance z Havaje, Filipín a Polynésie. Samozřejmě se u toho podává jídlo, kde hlavní atrakcí je Kalua prasátko. To se dělá tak, že brzy ráno se čuník (samozřejmě už mrtvý čuník) nasolí, vloží se mu do břicha horké lávové kameny, zabalí se do palmových listů a šupne se do jámy, kde se na něj hodí další šutry. Celé se to přiklopí a večer v sedm je pak to maso tak měkounké, že odpadá od kosti a je to opravdu, ale opravdu vynikající. Asi nemusím psát, že jsme se přepapali k prasknutí. Bylo to moc fajn. Pěkné počasí, super jídlo a zábava, prostě ok.

Pátek

V pátek ráno jsme si museli přivstat, protože jsme jeli na již zmiňovaný Pearl Harbor. Nejdřív nás sesbírali malými busy u hotelů a pak jsme přesedli do normálního autobusu, kterým jsme odjeli na místo. Původně jsme chtěli jet na Pearl Harbor na vlastí pěst, ale paní na orientaci nám řekla, že tam bývají fronty, ale pokud člověk přijde s průvodcem, tak nečeká a jde se na ten památník podívat hned. LHÁŘKA. Přijeli jsme v 8 hodin a lístky jsme měli až na půl jedenáctou. Já jsem moc ráda, že jsme tam jeli, ale myslím si, že kdybychom tam byli sami, tak nám to nebude trvat tak dlouho, protože v tu půl jedenáctou jsme šli celá skupinka dohromady. Asi proto jsme čekali. Naštěstí tam byli tři pánové, kteří přežili útok na Pearl Harbor, tak to jsme byli moc rádi, že jsme je mohli potkat a něco se o nich dozvědět.

Samotný památník je opravdu působivý. Nasedli jsme na loď, která nás dovezla k památníku, který stojí nad vrakem USS Arizona, která byla potopena během útoku japonských stíhaček během 7. prosince 1941. Na palubě té lodi tenkrát umřelo 1177 lidí a většina je pohřbena právě na té lodi. Ti, co tenkrát na té lodi sloužili a přežili si mohli vybrat, aby byli po smrti pohřbeni taky na té lodi. První urna byla uložena v roce 1982 a zatím poslední, třicátá druhá v květnu tohoto roku. Já si myslím, že je to docela zajímavý proces, protože aby je mohli pohřbít na té lodi, tak potápěč se ponoří do „tunelu“, který zůstal po věži s děly, kde je šachta, kam strčí urnu.

Po návratu zpět do návštěvnického centra jsme přejeli přes most a šli na prohlídku USS Missouri, kde v září 1945 Japonci podepsali kapitulaci. Cestou do hotelu jsme pak projížděli kolem hřbitova, královského paláce atd, ale o tom moc nevím, protože jsem chrápala. Jestli Jirka něco napíše (o čemž silně pochybuju:-)), tak on ví víc.
Takhle to vypadá, že to šlo ráz naráz, ale dostali jsme se zpět na hotel až kolem půl čtvrté místo plánovaných dvou hodin. Dávám to za vinu našemu průvodci, protože by stačilo, abychom šli nejprve na Missouri a pak až na ten památník a bylo by to. No jo, poučení pro příště.
Abychom aspoň zakončili den podle sebe, tak jsme sedli do auta a jeli jsme se podívat na Diamond Head, což je kráter po vyhaslé sopce. A to teda bylo super. Vyšli jsme krátkou túru na vrcholek toho kráteru, odkud byl moc hezký výhled jak na ten kráter, tak na moře a Waikiki.
Na večeři jsme jeli do Ala Moana centra, což je mega obchoďák. Ale opravdu jsme se jen najedli a už v půl desáté jsme zařezávali.

Sobota

V sobotu náš den začal tak, že nám vytekl záchod (pouze voda, nebojte:-)) a zatopil celý pokoj, ale jakž takž to vysáli a usušili, takže jsme se na poslední noc nestěhovali, ale ideální to nebylo.
Původně jsem se chtěla jen válet na pláži, ale protože to byl náš poslední celý volný den, tak jsme jeli na okružní jízdu po ostrově. Hned ráno jsme se zastavili u ananasových plantáží Dole. Jo, je to ten stejný ananas, co se jí i u nás. Koupili jsme si jízdu na vláček, který jel přes ananasové pole a u toho nám vykládali zajímavosti a fakta. Tak například: všechny ananasy se sázejí ručně a šikovný sazeč zvládne dát do země až 10 000 sazenic. Masakr. Úroda se pak sklízí taky ručně a jak při sázení, tak při sklizni musí být ty pracovníci oblečeni od hlavy až k patě a musím mít tlusté rukavice, aby se nepořezali o ostré listy. Chudinky. Pak jsme ještě vlezli do největšího bludiště na světě, kde nás to po chvilce přestalo bavit, takže jsme odjeli:-)
Naší další zastávkou byla pláž na severu ostrova, kde byly super vlny. Celkem jsem se vyblbla, byla to sranda. Zůstali jsme tam něco málo přes hodinku a jeli jsme dál. Nejdřív jsme obědvali – měli jsme krevety, které jsme si koupili v tak starém karavanu, že bych nevěřila, že to bude jedlé. Ale bylo a navíc to bylo dobré. Dále jsem se párkát zastavili vyfotit scenérii – hory, skálu, co vypadá jako číňanův klobouk, vyhlídky a tak.
Den jsme zakončili v zálivu Hanuama Bay, který je taky původem kráter, ale dlouhodobým (asi 30 000 let) působením vody se na jedné straně „otevřel“ a teď je to ideální místo pro šnorchlování. Dá se tam vidět celá škála živočichů od malé ryby, přes mořské ježky až po želvy. My jsme dorazili relativně pozdě, ale i tak jsem toho viděla docela dost. Želvu ne, ale hodně rybek jo.
Když jsme byli na cestě do hotelu, tak jsme jen přizastavili na odpočívadle, abychom vyfotili (Jirkova práce) západ slunce nad Waikiki. Moc pěkné.

Neděle

No a dnes jsme byli vzhůru už kolem sedmé, takže jsme se nasnídali a už v osm jsme byli na pláži, kde jsme zůstali do desíti. Pak jsme se jen osprchovali, vytiskli boarding pasy, odhlásili z hotelu, naobědvali zase v Ala Moaně (kde jsem si vyzvedla tašku za utracených 50 dolarů:-)), vrátili auto a teď už sedíme v letadle, píšu tenhle příspěvek, poslouchám Harryho Potter a do zad mě kope malá holčička a já bych se nejradši vrátila zpět do Honolulu. Takže to je vše a já se omlouvám, že teď musíte přečíst tuhle esej. A pokud i tak toho nebudete mít dost, tak v galerii je 68 fotek.

Super gulášek a halloween

Minulý týden v úterý jsme po práci sedli na autobus a dojeli jsme k Janě a Cedrickovi, kteří nás pozvali na večeři. Jana udělala guláš a měla ho úplně vynikající. A Vilík byl strašně roztomilý, ale to není žádná novinka. Pak jsme měli malinový koláč a pak jsme jeli domů. Já vím, že takhle to vypadá tak na půl hodiny, ale byli jsme tam asi tři hodinky a bylo to moc fajn. Teď jsou v Tennessee, ale pozvala jsem je na oběd 14., tak potřebuju poradit, co udělat. Zde jsou jisté limitace – nechci dělat guláš, svíčkovou a nic z vepřového. No, asi jim namažu chleba s máslem, jak tak na to koukám:-)

V sobotu jsme pak šli k Stuartovi a Martině na Halloweenskou party. Byli jsme tam už loni a byla sranda, takže letos to bylo zase:-) Jirka a já jsme se převlékli za upíry. Rami byl Joker (z batmana), Robert byl Indiana Jones, Stuart starodávný číšník a Martina včelka. Pak už tam byl jen Aaron, který masku neměl, ale narazili jsme mu na hlavu svítící uši a bylo to.  Radši mkrněte na fotky v galerii, to je víc vypovídací:-)

Příští příspěvek napíšu z (doufám) ráje alias Havaje 🙂 Juchůůůů