Monthly Archives: September 2009

Víkend

Tak jsem si tak v sobotu uvědomila, že za dva měsíce už budu buď doma a nebo aspoň na cestě domů. Juchů. Už se nemůžu dočkat. Do letadla se narvu práškem na spaní, abych pak mohla vesele chodit ke všem na návštěvy. Jo jo, mám to pěkně vymyšlený, ale je to přece jen za dva měsíce.

V pátek jsme zase měli promítání. Stejně jako před dvěma týdny k nám přišlo pár lidí, objednali jsme si jídlo a pak jsme koukali na film. Tentokrát jsme si objednali čínu a dovezli nám ji v takových těch papírových krabičkách, co jsem vždycky viděla jen ve filmech. No, tak teď už je ze mě úplnej američan, protože teď už mě nenapadá nic, co musím mít, protože jsem to viděla  televizi:-) Haha. No a na film jsme koukali na Harryho Pottera jedničku. Já jsem si původně myslela, že se budou ostatní šprajcovat, ale nikdo nijak významně neprotestoval, takže byl Harry. A bylo to fajn. Musím teď sehnat druhý díl, abychom mohli pokračovat:-)

Tady je jinak všechno v pořádku. Měli jsme tu teď moc pěkně o víkendu. Bylo kolem 28°C a svítilo slunko. S tím už je ale asi konec, protože pokud v předpovědi nekecají, tak teď už bude maximálně 20. No jo. Na začátek října to ale taky není úplně nejhorší.

Abychom tedy nebyli pořád doma, tak jsme se šli v sobotu projít. Vyšli jsme chvilku po poledni. Cestou jsme si dali ve Starbucksu kafe (za moji výherní poukázku za štrůdl:-)) a pak jsme se šli mrknout do našeho nejoblíbenějšího obchodu v Berkeley – obchod s levnými knížkami a DVD a CD a koupili jsme si tři filmy asi za $14. Takže v sobotu jsme koukali na Mizerové (Bad Boys), včera jsme koukali na Piráti z Karibiku – Truhla mrtvého muže a ještě nám tam zbývají Dannyho parťáci 2.

V neděli jsme víceméně byli jen na Telegraphu (ulice nad naší ulicí), kde byl takový malý jarmark. Prostě pár stánků, sem tam nějaká kapela, ale hlavně tam byli pošuci:-)

No a dnes jsme narozdíl od povalečů doma:-) museli do školy a do práce. Ale všechno v pohodě, takže je to celkem fuk. Stejně, až si budete číst tento příspěvek, tak už taky budete v práci a já budu spát:-)

(Už jen 60 dní a jsem doma:-))

Divizní BBQ

To je název, co? Tak abych to vysvětlil. Cela Lawrencova Laboratoř v Berkeley je rozdělena na několik divizí. My patříme do divize Materiálových věd a jde v podstatě o tři baráky vedle sebe (bažíte-li po podrobnostech, tak jde o č. 62, 66 a 67). Takže to bychom měli začátek nadpisu.

BBQ je zkratka pro slovo barbecue, které samo o sobě vychází ze slova barbacoa a dá se přeložit jako posvátná ohnivá jáma (jak jsem se právě dozvěděl na wikipedii). Barbecue samo o sobě pak značí tepelnou úpravu masa přímo na ohni. Druhá část nadpisu.

Takže když to shrnu, tak je jasné, že se dnes konalo divnizní BBQ. Aby měli pořadatelé představu o celkové účasti, tak jsme se museli přihlásit. V rámci přihlašování bylo možné soutěžit v kulinářské soutěže národů. V podstatě šlo o to, že každý mohl donést nějaké jídlo a doufat, že vyhraje.

Tak jsme se s Ivčou přihlásili. Teda přesněji: Ivča se přihlásila a já se přihlásil s Ivčou. Tak nějak jsme mysleli, že to patří k BBQ bontonu. Nakonec jsme zjistili, že účastníků soutěže byla menšina (bylo nás tam asi 180, dalších 400 nepřišlo a soutěžilo odhadem 10 – 12 jídel).

A s čím jsme bojovali? Ivča vytáhla nejtěžší kalibr a udělala velký plech štrůdlu. A já? Já jsem nemířil tak vysoko a soutěžil s Ivčinýma sýrovo-salámovýma kolečkama. Práci jsme si pěkně rozdělili, pomohl jsem nastrouhat jablka na štrůdl a nastrouhal jsem sýr na kolečka.

Samotné BBQ bylo fajn. Jídla bylo pro všechny, sluníčko svítilo o106 (už my rudne čelo až za brejle) a postupem času bylo jedno, že jsem si šel dvakrát pro zákusek a jednou pro další porci masa.

A jak jsme dopadli? Vyhráli jsme se. On asi vyhrál každý, ale (osobně si myslím, že) když to přepočteme na rodiny, tak jsme jedinní měli 100% úpěšnost. Ivča obdržela kartičku na kafe do Starbucks s přednabitýma $10 a já (jeden) lístek do kina ($7.50).

Těším se, až Ivču pozvu do kina a cestou zpátky si dáme kafe.

Postel

Protože se chytilo „cizí neštěstí“ 🙂 tak bych jen chtěla napsat příběh z dnešní noci. Tak si tak pěkně spím a zdály se mi nějaké sny nebo co, ale vzbudila jsem se, protože jsem potřebovala na záchod. Tak se posadím na posteli a rup. Propadla se pode mnou část roštu. Neváhala jsem a řekla jsem to Jirkovi, který se gentlemantsky nabídl, že to spravíme. Ale to mě ani náhodou nenapadlo, takže jsem raději spala z kopce než Jirka vstal. Pak jsem se převalila na jeho rovnou část postele a spalo se mi tak dobře, až jsem zaspala. Ale na angličtinu jsem to stihla včetně ranní hygieny i snídaně. Ještě že mám to kolo:-)

P.S. V Pardubicích se nám taky propadávala postel. Kupodivu taky z Ikei (že by náhoda?) Jen tenkrát se propadávala hlavně pod Jirkou a to mi ani moc nevadilo, protože já jsem neměla žádné úmysly že bych mu pomáhala a ve spaní mě to nerušilo. To mám za to:-)

Déjà vu

Proč ten mobilobudík zvoní tak potichu? Aha, už vím, nabíjím ho v obýváku. Takže vstát, dojít ho (co nejrychleji) vypnout a pokračovat v procesu, kterému familiérně říkám ranní hygiena.

Dneska jedu na kole, takže nemusím zas tak chvátat. No, to jsem si neměl říkat, protože teď musím trochu zrychlit, abych stihl bus v 7. Ta páteční kolona vypadala celkem k světu, tak chci být v práci co nejdřív.

Takže šlápnout do pedálů a jedu. Autobus radši předjíždět nebudu, stejně mi časem ujede. Už ujel. Projíždím kampusem a čeká mě poslední táhlé stoupání. Jestli to stihnu, tak jen o prsa Dolly Buster. Už je po sedmy, ale třeba jede řidič, který nevyjíždí ze spodní zastávky úplně načas.

Přijíždím ke stojanu a mimoděky sahám na pásek, kde mívám připnutou kartičku/klíč do laborky. Není tam.

Trochu peprněji si pozvdechnu, ani nesesedám z kola, rovnou to otáčím a vyrážím zpátky. Že bych zkusil stihnout aspoň ten autobus ve čtvrt? Když přijíždím zpátky k domu, tak už vím, že ten ve čtvrt nestíhám. Spící Ivči se svěřím s mojí zapomnětlivostí a vyrážím zpátky.

Zase ten autobus. Tentokrát ho předjíždím. Bus ve čtvrt nestíhám, nechám to na půl. Takže se zbytečně nehoním a poslední stoupající třetinu si vychutnávám pomalou chůzí vedle kola. Přicházím ke stojanu, pomalu zamykám kolo a vystupuju po schodech na zastávku.

Jen tak si šáhnu na kapsu a zdá se mi, že mám v kapse klíče od auta, které jede ráno Ivča vrátit. Nezdá se mi to. Už ani nenadávám. Kolo nechávám ve stojanu a vyrážím zpátky pěšky. Pojedu pak ze zastávky, která je blíž bytu.

Teď už snídající překvapená Ivča kouká, jak vracím klíče od auta na poličku. Chci se hned otočit a potřetí se vydat na cestu, ale nějak mě přemůže pocit, že teď už je to stejně jedno, tak si chvíli sedám na gauč a co to jde si zkouším vychutnat fidorku.

Ivča mě pak hodí na zastávku autem.

PS: když jsem si při prvním návratu připínal kartičku, tak mě hlavou proletěla vtipná myšlenka, jestli nemám klíče od auta v kapse. Ze široka jsem se jí v duchu zasmál a vyrazil na cestu do práce.

Někdy je prostě lepší do té kapsy pro jistotu šáhnout.

Výletový víkend

Tento víkend jsme byli mobilní. Půjčili jsme si auto, aby si Jirka mohl procvičit řízení a taky abychom se někam podívali. Ale byl to v té půjčovně boj.

Byla jsem to auto zamluvit v úterý. Všechno v pohodě, pán příjemný atd. Ptala jsem se ho, jestli nás můžou vyzvednout, že to máme celkem daleko (50 minut pěšky) a on, že jo a ať volám na jakékoliv číslo, co bylo na vizitce, kterou mi dal. Tak jsme v sobotu ráno volali na dvě čísla asi stokrát a když jsme se nikam nedovolali, šli jsme tedy pěšky 🙁 Pak přijdeme do půjčovny a jiný člověk nám řekl, že jedno z těch čísel nefunguje. Proč ale nebrali to druhé číslo, to nechápu. Nevadí.

Jenže, když jsme si tedy chtěli vzít auto, tak bylo zamluvené až na příští týden. Tak jsem mu řekla, že to není možné, že jsem ho chtěla tento týden. A on, že ok, že tam jedno auto volné mají, takže nám ho dá. Jenže, jak to bylo tak na honem, tak to asi bylo o dost dražší. Do toho se tam nachomítl ten člověk, se kterým jsem to domlouvala a začal nám říkat, že si mě pamatuje, že jsem to chtěla na příští týden a že pokud to měním, tak musíme zaplatit víc. Tak jsem mu řekla, že jsem nic takového nechtěla a že nic neměním a hotovo. Tak jsme na něho zírali tak dlouho až nám dali auto za stejnou cenu, jakou jsme měli domluvenou:-) Ať si nefrkají. Ale příště už prostě Alamo půjčovna aut nikdy. Zlatá enterprise.

Potom už ale bylo všechno v pořádku. Nejdřív jsme jeli do Vacaville na nákupy. Moc toho nemám, jen asi dvě trička a Jirka mikinu, takže slabota:-) Ale i tak jsme tam byli asi 5 hodin (včetně oběda). Cestou zpátky jsme se stavili v čínském supermarketu. Yehua (moje spolupracovnice) říkala, že tam mají levné krevety. A měli. Normálně tu půl kila stojí kolem  $10, tam bylo půl kila za $4. Takže vysoce výhodné:-)

Zbytek normálních potravin jsme nakoupili v safeway (něco jako naše Billa akorát levnější) a pak jsme si skočili pro DVDčko na večer. Vzali jsme si Piráty z karibiku 1, protože to stálo jen čtyři dolary, tak jsme to museli mít:-)

No a dnes jsme jeli do SF. Přes Bay Bridge byla neuvěřitelná zácpa, že to jsem neviděla. Abychom zaplatili poplatek, tak jsme tam stáli asi půl hodiny, ale i potom to nebylo o moc lepší a celou cestu jsme se vlekli. Jeli jsme až na druhý konec SF do ruského obchodu, takže si Jirka pěkně pořídil. Provoz to byl fakt parádní.

Jinak paní v ruském obchodě nezklamala a byla zase protivná. Jirka říkal, že příště nás seřve za to, že tam nakupujeme. No, až tak to možná nedopadne, ale ta hrozba, že nám vrazí, je tu vždycky.

A pak už jsme to přes Ikeu, kde jsme se jen tak camrali, vzali domů. Takže žádná velká kultura, ale byl to fajn víkend:-)

Prádlo

Tak se nám tu udělalo opravdu pěkné babí léto:-) V předpovědi je teď minimálně na týden kolem 25°C, takže je to fajn. Ráno už je trošku chladněji, ale když jedu na angličtinu, tak si dám svetr a v poledne, když jedu zpět, tak už je krásně. Jinak se tu asi nic nového nestalo.

Jen včera večer jsem konečně odbarvila prádlo, které jsem asi před měsícem zaprala oranžovým tričkem. Pěkně ten odbarvovač smrděl. Jak zkažený vajíčka, ale účel splnil a zase máme běloskvoucí ručníky.

A taky jsem dnes na véču a zítra na oběd udělala plněné bramborové knedlíky a jsou to zatím ty nejlepší knedlíky, co jsem tu udělala. Udělala jsem je totiž z hodně krupice místo jen z univerzální mouky. Teď jsem jen zvědavá, co na ně řekne Jirka. Jestli mu nebudou chutnat, tak mu … rozbiju brejle:-)

Kolo

Jak mám teďka pořádné kolo, tak jsem úplně nejmobilnější člověk na světě. Hlavně do školy je cesta kratší tak o dvacet minut minimálně, což znamená, že se ráno válím až do půl osmé, pak se nasnídám a až tak v 8:10 vyrážím na angličtinu. Je to super. A hlavně nazpátky je to ještě lepší, protože si to valím po cyklostezce až skoro k autobusu, co jede do laborky. Na něj pak to kolo naložím a nechám se vyvézt do kopce:-) Po práci už pak jedu z kopce:-)

Dneska ráno jsem ale musela vyjet dřív, protože jsem ještě chtěla zamluvit auto, co si chceme půjčit na víkend. Ale bylo to v poho a o půl deváté už jsem byla na čas ve škole. Ale klidně jsem mohla přijít později, protože tam ze začátku byla hrozná nuda. Fakt. Málem jsem usnula.

V práci to pak bylo lepší. Sice jsem dělala jen manuální práci, ale pustila jsem si nahlas rádio, takže aspoň byla zábava. No a po práci jsme šli do obchodu. (Nejdřív jsem teda musela počkat, než Jirka přijede autobusem, zatímco já, na kole už jsem dávno byla ve městě. Když totiž jedu, tak to šmiknu kampusem, zatímco autobus to celé objíždí dokola.) A v obchodě jsem si koupila krevety, které jsem snědla jako předkrm a Jirka pak udělal na večeři tousty vevnitř s hemenexem. Bylo to dobrý, snědla jsem tři = 6 plátků toustového chleba, tři plátky šunky a tři vejce. Je ze mě sud.

Kino v bytě

Jirka dnes napsal dva příspěvky, tak se nemůžu nechat zahanbit a aspoň ve zkratce taky trošku napíšu. A začnu pátkem.

Na pátek jsme totiž zorganizovali promítání filmu u nás doma (myslím u nás doma v Berkeley. U nás doma v Hrabové by se nám na to blbě koukalo:-)). Půjčili jsme si laborkový projektor a řekli jsme pár lidem, jestli nechtějí k nám přijít na „kino“ a většinou chtěli. Nakonec jsme tu tedy byli Stuart (Kanaďan), Aaron (Američan), Vincent (Holanďan) a Robert, Jana, Jirka, já (všichni Češi). Dali jsme si u nás sraz na sedmou večer, že si nejdřív objednáme pizzu, najíme se a pak až pustíme ten film. Myslím, že to bylo docela dobrý nápad. Pizzy jsme objednali tři o velikosti large (velká) a zbyly dva kousíčky. Jeden posléze dorazil Aaron a druhý já. A pak už jsme promítali.

Pustili jsme si film Pátý element s Brucem Willisem, Millou Jovovich a Gary Oldmanem (Sirius Black v Harrym Potterovi). Byla jsem docela překvapená, že většina z přítomných ten film předem neviděla. Každopádně ale nebyli zklamaní. Jedna část osazenstva ocenila jednoduchou angličtinu a vtip, druhá (hlavně pánové) ocenila polonahou Millu. Tak jako tak to byla paráda a bavili jsme se.

Po filmu jsme si ještě „chvilku“ povídali. Z chvilku se nakonec staly asi 4 hodiny, takže do postele jsme se dostali ve dvě ráno. Málem mě mrsklo, protože už jsem byla skoro mrtvá. Ale i tak přemýšlím, na co se koukneme přístě. (Že by Mumie :-D)

Díky menšímu spánkovému deficitu jsme měli tak nějak divnou sobotu. Půlku jsme prospali, ale v té druhé půlce jsme šli na zápas amerického fotbalu. Ten důkladně popsal Jirka ve svém článku a má tam i fotky, takže nebudu moc zabíhat do podrobností. Snad jen dodám, že po třech hodinách sezení na dřevěné lavičce jsme oba měli docela dřevěné pr…. zadky:-)

Cestou zpátky jsme to vzali trošku oklikou přes obchod s filmy a koupili si na večer Blade. Je to fakt kravina, ale toto hodnocení ode mě fakt sedí vzhledem k tomu, že moje nejoblíbenější filmy jsou mumie a pán prstenů a tak. No a potom jsme šli kolem hospody, kde venku grilovali. Tak jsme prostě neodolali a na chuť jsme si koupili tři grilovaná žebra. Nechali jsme si na ně dát BBQ omáčku a bylo to prostě vynikající. Ty karcinogeny tomu dodali výjimečnou chuť. Ještě teď se musím oblizovat, když si na to vzpomenu, jak to bylo dobrý.

A konečně dnešek. Dnes jsme šli nakoupit a po nákupu jsme šli k mojí kamarádce ze školy podívat se na kola. Já už sice jedno mám, ale je mi malé, takže ho co nejdřív prodám. No, takže teď máme kolo Jirka i já. A navíc zadarmo, protože za ně nic nechtěli. Musím jim aspoň koupit nějakou bonbošku nebo tak. Ale jsem moc ráda, že ta kola máme, protože tady se může s koly zadarmo do metra (teda, já si ten lístek musím koupit, ale to kolo ne) a můžeme vystoupit v SF na stanici Embarcadero a přejet přes most a tak. Jo, mohlo by to být fajn:-)

Na Americkém fotbale

Show. Jedním slovem show. Pro lidi, pro inzerenty a taky trochu pro milovníky sportu.

Díky akci nabízející lístky zadarmo, jsme měli tuto sobotu navštívit zápas Kalifornských Zlatých mědvědů (naši) proti Orlům z Washingtonu (hosté) na Memorial stadionu v Berkeley. Stadion má kapacitu slabých 72 000 a i když vyprodáno nebylo, tak tipuju, že k tomu chybělo snad jen pár tisíců.

Hvězdný nástup Asi nejpůsobivější z celého zážitku byl začátek zápasu a nástup Medvědů na hrací plochu. Představte si vykřikování hlasatele, skandování fanoušků a kouřové efekty u vchodu a máte skoro celý obrázek.

Atmosféra byla výborná. Jak jsem psal, je to hlavně šou pro lidi, tak to tak i vypadá. Na hrací ploše hraje (pravděpodobně) školní orchestr čítající určitě přes sto hráčů, celá střední část delší tribuny je vyhrazena skandujícím studentům, ostatní lidé se nenechávají zahanbit a snaží se povzbuzovat (své) hvězdy. To pak máte husí kůži i na spáncích.

Americký fotbal znám jen z televize a to ještě ze setřihů nejlepších okamžiků. Docela jsem se tešil na rychlé průniky, otré rány, třaskavé tlačenice. Ono to tam vše bylo, to ano. Jenže televizní sestřiny vám neřeknou jednu důležitou věc a to je přerušovnání hry. Hraje se na 4 x 15 minut s jednou dvacetiminutovou přestávkou. A celý zápas (i s přestávkou) trval přes dvě a půl hodiny. Tzn., že se každá minuta hrála minuty dvě.

Těsně než jsme šli, tak jme si nastudoval pravidla, takže jsem věděl, že se bojuje o postup o deset yardů, na což má mužstvo čtyři pokusy a pak ztrácí míč a získává ho protivník (a opět pokus o postup o deset yardů). Jenže po každém pokusu bylo přerušení, znovu rozehrávka a pod.

Chytám Naštěstí se několik krásných momentů ukázalo a bylo na co koukat (měli byste vidět Ivču, jak fandila;). Když o přestávce dávali na velkoplošné obrazovce sestřih prvních dvou čtvrtin, tak to byl ten americký fotbal, který znám z televize. Akce, běhy, srážky. Ale když na to koukáte živě, tak musíte chvíli čekat, než se něco takového stane.

Orel jako živý O přestávce hrál jak současný orchestr, tak orchestr absolventů školy a je fakt, že vypsat v několika (asi bych řekl stovkách) lidí na hrací plochu nápis California, případně vytvořit etiketu orla, který mává křídly (hudebníci chodili tam a zase zpátky) opravdu stojí za vidění.

Jinak, jestli znáte americký fotbal, tak jak jsem ho znal já – tedy hlavně ze seriálu Simpsonovi, tak je to přesně tak, jak je v tomto kultovním seriálu – mezi řadami chodí prodavači nabízející kolu za $4.50, která normálně stojí tak 1.50, mezi jednotlivými přerušeními probíhají na obrazovce reklamní soutěže (jako například “běžecký” závod tří lahví s osvěřujícími nápoji – vyhrálo Mango Tango, teda vlastně Mengou Tengou nebo “skořápky” s míčem a helmou amerického fotbalu na pozadí bankovního loga), roztleskávačky povzbuzují diváky, chlapi se rozčilují, jak to ten hráč zahrál, a po každém touchdownu následuje petarda a skandování diváků.

Stálo to za to a jsem rád, že jsme se mohli podívat.

O trochu více fotek je v galerii.

Jak jsem se zapisoval na angličtinu

Musím s tím něco dělat. Přece se po dvou letech nemůžu vrátit zpátky a být na tom s angličtinou stejně (ne-li hůř), než když jsem přijel. Už jsem se tady o tom zmiňoval – když nepočítám zahraniční kolegy v laborce, tak si moc nezamluvím.

Rozhodnuto. Zapíšu se do kurzů angličtiny ve škole, kam chodí Ivča. Přes den nemůžu, takže připadá v úvahu pouze večerní termín. Od šesti do devíti. Uvidím, jak to půjde. Zkusit si to můžu už dneska, protože se jdu nechat zapsat.

Hlavní kancelář sice otevírá až v šest, ale já stepuju před dveřmi už těsně po půl. Nejsem první a čekám, že hlavní nápor se teprve dostaví. Sleduju účastníky ve frontě a za chvíli si uvědomuju, že jsem snad jediný bílý. Časem se to mírně změní, ale i tak jsme v menšině. Ono tady je těžké určovat odkud kdo je, ale kdybych to měl trochu zaokrouhlit, tak jsou tady zastoupeny snad všechny světadíly. Snad jen z Anarktidy žádný polárník nepřijel.

V šest (hodiny jim jdou blbě, já mám už šest nula pět) se otevřou dveře kanceláře, díky časnějšímu příchodu si vystojím kratičkou frontu a už se ptám, jestli je nutné se znovu registrovat, když už jsem se jednou snažil zapsat kvůli dálkovému studiu. Ano, musím.

Vyplním formulář, zaplatím roční poplatek ($30) a jsem poslán do učebny číslo 107, kde dojde k mému rozřazení. Vystojím si menší frontu (až později mi dochází, že není ani poslední, ani nejkratší) a už stojím před postarší paní, která má na starosti přidělování testů.

Koukne na můj papír a hned se chytá České republiky. Svěřuje se mi, že má českou kamarádku Petru a jestli je to české jméno. Přikyvuju a dodávám, že mám sestru Petru. Paní za stolem mi na oplátku sděluje, že mluvím docela dobře a tak trochu se podivuje, co tam vlastně hledám. Učení není nikdy dost a tak se mi daří ji přemluvit, že bych se rád zlepšil a urovnal si znalosti.

Dostávám bílý test pokročilé úrovně a jdu si sednout ke stolu. Tam se na mě usmívá mladá asiatka. Aha, už vím, neví si rady s testem, tak kouká po ostatních. Pouštím se do testu a vybavují se mi Ivčina slova, ať nejsem moc dobrý, aby mě vzali. Kdepak, napíšu to podle svého nejlepšího svědomí a přesvědčení, takže budu aspoň vědet, jak na tom s angličtinou jsem.

Sem tam tápu, sem tam přemýšlím, ale ve většina případů se řídím (mým) citem a postupně vyplním všech 47 otázek. Všímám si, že bílý test jsme zatím dostali asi jen tři – docela málo, když to vezmu, že se nás tam může být tak třicet a další lidi se tlačí u dveří ve frontě.

Po testu gramatiky následuje test poslechu. Nejdřív 20 otázek a musím vybrat tu správnou odpověď, pak následuje dalších 20 vět a mým úkolem je vybrat ze čtyř možností tu, která nejvíc odpovídá vyřčenému. Zatímco u gramatiky jsem sem tam zatápnul, tady si jsem celkem jistý a postupně zakroužkovávám jednu odpověď za druhou.

Po vyplnění testu se stavím (znovu) do fronty a nechávám si opravit testy. Z gramatiky 24 ze 47, z poslechu 37 ze 40 správných odpovědí. Hmm, neměl jsem při poslechu koukat po třídě a třeba bych chytl i ty zbývající tři.

Paní za stolem se celkem lekne, když vidí to číslo 37 a hned říká, že díky krizi je omezeno přijímání. Ujasňujeme si, že jde o poslech, že gramtiku mám “dobře” špatnou. Jsem celkem rád. Myslím si, že oba testy tak nějak odpovídají mým schopnostem a  jsem rád, že si budu moc zlepšit gramatiku.

Poslední test. Cože? Nevyplňoval jsem už dva? Tohle je státní test, který slouží k ohodnocení schopností studentů. Je to jen dvacet otázek a paní mi rovnou říká, ať nejsem moc dobrý. Test je to celkem dobře udělaný. Začíná se tím, že mám ke slovu požář přiřadit obrázek požáru (a ke schodišti schody), pak se pokračuje v orientaci na nakreslené mapě (když půjdete dva bloky a zatočíte vlevo, u kteroho obchodu budete? apod). Následují otázky ze života, jako např. vyčíst z etikety bělidla, čím se může ředit, případně, s čím se míchat nesmí a pod. Udělám deset odpovědí a v poslední desítce otázek jen lehce přelítnu zadání a kroužkuju tak, abych nevybral správnou odpověď. A mám 14 bodů. Hmm, asi jsem i tak četl moc pomalu.

Poslední frontička a nakonec dostávám potvrzení o zapsání na tzv. orientační hodinu na příští čtvrtek, tenhle už je plnej. S pocitem dobře vyplněných testů strkám potvrzení do kapsy a těším se na to, až budu od pondělí do středy chodit po večerech na angličtinu.

Teď ještě chytnout bus zpátky a za chvíli jsem doma.