Monthly Archives: April 2009

Předposlední safety training

Dnes jsem nebyla v angličtině. To ne, že bych se chtěla flákat, ale musela jsem dřív do práce. Nicméně jsem spala až do osmi a to bych brala klidně každý den. No jo, ale zítra zase pěkně v 7 a šupky hupky do angličtiny.

Jak jsem psala včera, měla jsem dnes bezpečnostní trénink ohledně hašení. Bylo to super. Nejdřív jsme se koukali na nějaké video, pak jsme napsali test, který jsme dohromady i s instruktorkou opravili:-) a pak až odevzdali a pak jsme šli hasit požár:-) Teda, vypadalo to asi tak: přes laborkovou hasičskou zbrojnicí bylo nachystaných asi 5 hasičských přístrojů a taková jakoby nádrž. V té bylo něco jako voda, ale asi to voda nebyla, pak spirály, pravděpodobně elektrické, a přívod plynu. No a instruktorka to všechno zapnula a my jsme si pak každý zkusil chvilku hasit:-) Byla to sranda, protože jsme byli všichni důležití a ona nás pak ještě všechny pochválila.

Každopádně jsem se poučila, že pokud mi chytne olej v kuchyni, tak potřebuji hasičský přístroj typu K. Asi ho půjdu někam sehnat.

Úředníček

Tak mám trochu výčitky, že nepíšu řádně příspěvky. Ale i když se budu opakovat, tak poslední dobou je to vážně trošku stereotyp. Ráno škola a odpoledne práce. Pak přijít domů, uvařit, trošku uklidit (skoro každý den něco málo) a je to. Nicméně pár novinek mám.

Jak jsem psala, utopila jsem si v sobotu mobil. Naštěstí po řádném proschnutí jsem ho v neděli zkusila zapnout a k mému překvapení jde úplně normálně. Jsem docela ráda, protože to už by byl druhý mobil, který bych si díky své vlastní blbosti zničila během jednoho roku.

Ve škole je všechno v pořádku. Chtěla bych se zmínit o nynějším fenoménu jménem prasečí chřipka. Já vím, že jsou toho všude plné zprávy atd., ale z mého pohledu je to trošku větší humbuk, než by měl být. Například v celých spojených státech bylo zatím evidováno asi 40 případů prasečí chřipky s tím, že všichni lidé se uzdravili. A už i v Mexiku, kde to všechno začalo, jsou pochyby, zda všech 100 mrtvých opravdu zemřelo na tu chřipku. Možná bych se měla bát víc, ale myslím si, že pokud člověk dodržuje nějaká naprosto základní hygienická opatření, tak se nemá co bát. Myslím třeba mýt si ruce, pšikat do kapesníku, neobjímat se s mexičanama 🙂 a tak.

V práci taky všechno v pohodě. Jen musím napsat měsíční zprávu a to mi moc nejde. Ale aspoň se po večerech nenudím. Dělala bych to přes den, ale ráno mám angličtinu, a odpoledne jsem v laborce a nesedím u pc.  Každopádně, zítra mám v práci předposlední bezpečnostní trénink, a to hašení:-) Tak jsem zvědavá, jaké to bude.

Jak jsme šli domů, tak jsme se stavili v bance pro kreditky (podrobnosti v Jirkově příspěvku). Já bych akorát chtěla dodat, že vedoucí pobočky James, je slizoun s tunou gelu na vlasech. Ale asi čím víc gelu, tím vyšší pozice v bance.

Kreditka – konečně

Co bychom to byli za Američany bez kreditky. Takže jsme dneska po práci vyrazili do banky zažádat si o kreditku. Minule jsme odešli s prázdnou, protože jsme neměli jistotu, že budeme mít na účtu potřebný obnos. Tentokrát už by to snad mělo vyjít.

I když v Čechách “kreditku” všichni používáme, tak jde vlastně o debetní kartu – prostě co zaplatíme, to se strhne. Kreditní karta funguje jinak – na začátku (na konci / kdykoli) měsíce se strhne vybraná suma (v našem případě $ 300, ale může to být až 5 000) a z ní “žijeme” v průběhu měsíce.

V průběhu kreditního měsíce si musíme dávat pozor na dvě věci:

  • nesmíme překročit stanovený limit – on sice překročit jde, ale platí se za to a
  • musíme mít na účtu dostatek peněz na pokrytí limitu (jinak se celá kreditní historie buduje znovu dalších 12 měsíců)

Oba s Ivčou doufáme, že se nám obě podmínky podaří dodržet (já doufám míň, protože vím, že Ivča to bude mít pod kontrolou).

Jedna věc se Američanům (obchodníkům) musí nechat. Naslibují vám hory doly. Bohužel nakonec zjistíte, že místo toho máte nížiny a roviny.

Jeden z dnešních příkladů:

Nenosíme u sebe skoro žádnou hotovost a všechno platíme kartou. Proto se Ivča zeptala, jestli můžeme získat typ kreditky, který by nám “vracel” peníze. Za každý utracený dolar (x dolarů) dostaneme jeden (y dolarů) zpátky (samozřejmě s patřičně upraveným limitem).

Načež jsme se dozvěděli, že za jeden utracený dolar je jeden bod a za 10 000 bodů máme 100 dolarů zpátky a za 25 000 bodů máme letenku (pravděpodobně vnitrostátní, to nevíme přesně). Začali jsme počítat, jestli jsme vůbec schopni požadovanou sumu protočit a shodli se, že asi ne.

Vlastní zařízení kreditky měl na starosti jiný pán, než který se nás ujal na začatku. Když jsem se ho v průběhu vyplňování formulářů zeptal na bodový systém, tak jsme se dozvěděli, že se ho můžeme zůčastnit až po 12 měsících.

Takže žádná letenka.

Výlet za sekvojemi

Výlet do Muir Woods Dnes ráno jsme se vzbudili kolem čtvrt na devět. A to se nám hodilo, protože jsme chtěli jít ráno nakoupit. Nejspíš příště půjdeme zase takhle ráno, protože to skoro nikdo není venku a tak se nám dobře mašíruje. Po příchodu z nákupu jsme všechny věci samozřejmě vybalili a zase jsme šli. Jeli jsme totiž s Robertem a s Janou do Muir Woods.

Cestou k Robertovi jsme vyzvedli Janu a stavili jsme se v Enterprise = půjčovna aut. A tam jsme zjistili, že pokud bude Jirka první řidič a já ten „dodatkový“, tak nemusíme platit poplatek za to, že mi není 25. Bylo to ještě nějako nakombinované s tím, že Jirka je postdoc na univerzitě, ale je to super. No už se těším, až někam s našima vyjedeme. Jen si do té doby musí Jířa udělat aspoň ten psací test, aby tu mohl řídit. A to není problém, když jsem to napsala i já. Jo jo, bude to fajn.

No, pak už jsme teda vyjeli. Stavili jsme se pro benzín a na oběd v Costcu (US Makro) a pak jsme pokračovali směrem na ty Muir Woods. Řídil Robert. Sice mi nabízel, že můžu jet já, ale já jsem chtěla relaxovat a užívat si pěkného dne.

Sekvoje Muir Woods je les, kde mají sekvoje. Jenže to nejsou sekvoje jako takové, tady se jim říká redwood. Snažila jsem se najít mezi nimi rozdíl a tady je odkaz (v angličtině, česky jsem to nenašla). Každopádně to tam bylo moc pěkné. Slunko svítilo, nefoukalo, takže bylo teplo jen na tričko. Paráda.

Učastníci zájezdu Prošli jsme jednu trasu z mapky. Byly to asi tak 4 až 5 kilometrů. Taky jsme samozřejmě hodně fotili. Jirka sem snad nějaké fotky dá:-) (Jirkova poznámka: hotovo;) Fakt to bylo moc pěkné. A hlavně bylo super, že jsme viděli srnku, jak jedla tak 5 metrů od nás a vůbec neutekla. Chtěla jsem si ji ochočit, ale pak jsem si vzpomněla na taťkovo „sssrneček“ a radši jsem ji nechala být:-)

Rezavý hřeb dne nastal asi tehdy, když jsme se cestou vraceli přes Muir Beach (pláž), byli jsme se kouknout na oceán. Jen jsem si vyzula boty a ponožky, abych v nich neměla písek. Obout jsem se pak chtěla na takovém mostku. Položila jsem si tašku s věcmi na zábradlí a žbluňk – utopila jsem si mobil:-) Jo jo. Mám smůlu. Naštěstí to byl jen takový potůček, takže jsem mobil vytáhla, rozebrala jsem ho, co se dalo (simka, baterka a zbytek) a počkám aspoň do zítřka a pak ho zkusím zase zapnout. Snad půjde. A když ne, tak už vím, co si koupím za první americkou výplatu. Stane se.

Golden Gate Bridge Domů jsme se pak vraceli přes Golden Gate Bridge. Ještě, než jsme na něj najeli, jsme zastavili na vyhlídce. Brutálně tam foukalo, ale výhled byl opravdu parádní. Více na již slibovaných fotkách:-)

Když už jsme byli v SF, tak jsme se stavili v obchodě, jak jsme si jednou kupovali chleba a navečeřeli jsme se. Dali jsme si s Jirkou zase hříbkovou polévku, ale místo v mističce byla v malém chlebu. Bylo to vynikající. Fakt výborný.

A teď už jsme ve vyhřátém bytě, pijeme červené víno (samozřejmě ne tak dobré jak dědovo) a budeme koukat na dalšího Jamese Bonda. Dnes je na řadě Goldfinger:-)

Praktická zkouška z řízení

Tak jsem na dnešek měla naplánovanou zkušební jízdu na řidičák. Ještě včera jsem byla s Robertem jezdit, abych to měla jakž takž natrénované.

Pořádně nervózní jsem začala být dneska ráno, když Jirka odcházel a vzbudil mě. Pak už jsem se jen tak převalovala, ale stejně jsem byla v posteli až do 8. O půl deváté jsem pak brnkla Robertovi a domluvili jsme se, že mě vyzvedne o půl desáté, já dojedu k tomu úřadu a půjdu se nahlásit. Jo, tak jsme to tak udělali. Jenže já jsem měla tu zkoušku mít až v 10:40 a kluk u okénka mi řekl, že mi zkontroluje papíry až deset minut předem. Tak jsme si sedli.

O půl jedenácté jsem teda zase naklusala ke klukovi, který všechno zkontroloval a řekl mi, ať najedu autem před budovu, že tam za mnou přijde ten komisař. Přišel. A k mé hrůze to byl ten stejný, u kterého předtím neprošla jedna holka (bavili jsme se před tou budovou s jejím příbuzným, se kterým trénovala). Ale tak o.k.. Vzal si ode mě všechny papíry a už to začalo. Ať zablikám blinkry, zmáčknu brzdu, zatroubím, ukážu rukou jak zabočit doleva, doprava, zpomalit, potom ukázat, kde jsou stěrače, světla, rozmrazování a tak dále. A pak jsme jeli.

No, málem jsem dojela asi po pěti minutách, kdy jsem měnila pruhy a najednou jsem místo 25 mil v hod. jela 32 mil v hod.. Takže asi tak. Pán mi to významně vytknul s tím, že je to závažná chyba v řízení, ale že pro tentokrát to nechá být. Potom už to bylo celkem v pořádku. Nicméně, když jsem potom dojela, tak mi ještě řekl, že se mu moc nelíbí, jak se otáčím přes rameno, když měním pruhy. No bodejť by se mu to líbilo. Mně se to taky nelíbí a přijde mi to pěkně na hlavu otáčet se přes rameno, když jedu dopředu. Fakt. No to je jedno. Ale protože mi řekl, že jsem uspěla (nasbírala jsem 9 chyb z 15 maximálních), tak jsem jen kývala. Navíc jsem přece jen neměla čisté svědomí kvůli té rychlosti. Pak jsem jen dostala papír s tím, že řidičák mi přijde do deseti dnů. Pokud pak přemluvím Jirku, tak vyfotí ten můj ohodnocovací papír, který jsem dostala, a vložím ho sem.

Tak jako tak jsem ráda, že ten řidičák mám, ale nejsem si úplně jistá, jestli jsem si to zasloužila. Moc dobře jsem podle mě nejela. No jo, co se dá dělat. Taky nevím, jestli se to sem hodí, ale darovanému koni na zuby nekoukej, takže asi tak:-)

No a protože má Jirka dnes svátek a já jsem udělala ten test, tak jsme šli večer na pizzu:-)

Středa:-)

Tak se nám tu zase ochladilo. Počasí je tu jako na houpačce. A zítra má být ještě chladněji a v pátek má být zase jen 14°C a možná bude pršet. Paráda.

Jinak ve škole to poslední dobou je trošku nuda. Skoro se neučíme nic nového. No to by mi asi zase tak nemělo vadit, protože si to pak stejně neopakuju doma, tak je dobře, že si to zopakuju ve škole, ale i tak. Ale je nás tam poslední dobou – asi tak 3 týdny – strašně málo. Nebo tak někdy nás tam bývalo i 36, ale teď, když je nás 23, tak to je moc. Nevím, co se stalo, že lidi přestali chodit. Ale hlavně si nejsem vědomá toho, kdo vlastně přestal chodit, protože mi přijde, že tam pořád vidím ty stejné lidi.

Cestou do práce jsem se zase koukala, jestli u bazénu zase nejsou lidi a nebyli. Minulé dva dny jsem jim docela záviděla, že si takhle lenoší, ale dnes už byla asi zima, takže tam seděli jen plavčíci. V práci to pak bylo v pořádku. Něco jsem udělala a vím, co budu dělat tak týden, takže jsem ráda.

No a na večeři jsem našla na internetu recept a zkusila jsem to. Měli jsme mleté maso zabalené do plátků šunky, položené v pekáčku, posypané sýrem a zalité šlehačkou s kečupem a s bazalkou. A k tomu bramborovou kaši. Docela nám to chutnalo. Jen příště víc ochutím to maso, ale jinak má tento recept kladné hodnocení.

Čínština

Tak jsem nejdřív myslela, že asi nic nenapíšu, protože se nic nestalo, ale přece jen nějaké informace dodám. I když nebudou zajímavé.
Poučená včerejškem, že ze svatebních bot mám puchýře, jsem si dnes vzala žabky a trajdala jsem do školy. No, můžu si pogratulovat k vysoké inteligenci, protože teď mám puchýře i na místech, kde předtím nebyly. Jsem blbá.

Ve škole pak bylo všechno v pořádku. Jede teď další kolo prezentací. A dnes měla prezentaci paní z Číny, co tu vyučuje čínštinu. A právě nám rozdala papíry a pak jsme trénovali pár slovíček. Není to vůbec žádná sranda. Resp., v té hodině to sranda byla, protože jsme to nikdo neuměli říct pořádně, ale jinak to teda musí být šíleně těžké se to naučit. Třeba různá výslovnost slova “ma” může znamenat “matka” nebo “kůň”:-) Snad si na to Číňani dávají pozor:-)

Na poledne jsem pak jako obvykle valila na autobus do laborky. Zase jsem něco zkoušela, jako každý den. O půl šesté jsme pak jeli domů. A protože jsem včera zapomněla vytáhnout maso z mrazáku, tak jsme měli na večeři rizoto se zeleninou a s lančmítem:-)

P.S. Je skoro 11 večer a tady je 24°C. Ale zítra už se ochladí.

Den napůlblbec

Dnešek teda začal povedeně. Vlastně nejprve to bylo opravdu fajn. Jak je tu teplo, tak v našem dřevěném apartmánu bylo po ránu fajn. Akorát tak příjemná teplota. Ale pak to začalo. Říkala jsem si, že když je pěkně, tak si vezmu šaty. Vzala. A k tomu boty, co jsem měla na svatbě. Asi tak po dvaceti minutách se mi ošoupal spodek jednoho podpatku. A než jsem došla do školy, tak jsem měla na jedné noze dva puchýře. Na druhé ale nic, tak nevím, jak je to možný.

No a aby toho nebylo málo, tak jsem si cestou do školy (ale už daleko od domu) vzpomněla, že jsem si zapomněla kartičku pro vstup do laborky, bez které bych se ani nedostala do autobusu. Takže jsem odešla o hodinu dřív z angličtiny (stejně jako minulé úterý:-)) a jela jsem domů. Autobusem. Protože jsem nechtěla provokovat druhou nohu, že by se na ní taky udělaly puchýře.

Doma jsem se pak převlékla, přezula, snědla jsem si jablíčko, zatáhla jsem žaluzie (což se po návratu domů ukázalo téměř zbytečné) a šla jsem do práce:-) Tam jsem pak přišla na jednu chybu, kterou jsem dělala celý minulý týden. Na druhou stranu to moc nevadí. Tolik jsem toho ještě neudělala/nezkazila, tak jsem to napravila a docela to šlo. Jo, v práci to bylo fajn.

Berkeley z vrchu

Dnes dopoledne jsme s Jirkou byli poprvé o víkendu v práci. Kvůli mně ne:-) On si totiž potřeboval udělat něco, co pak 24 hodin reaguje, tak aby to v pondělí měl. A sám by tam být neměl pro případ, že by se něco stalo. Tak jsme jeli spolu. Normálně jezdíváme laborkovým busem. Ten ale o víkendu nejezdí. Ale zato si člověk zavolá „taxi“. Je to nějaká služba, kterou provozuje laborka a je to fajn, protože auto nás vyzvedlo až u domu, odvezlo nás nahoru, a když jsme se vraceli, tak nás zase vyhodili tam, kde jsme chtěli, takže paráda.

Odpoledne jsme pak měli sraz s Robertem. Zase jsem trošku trénovala řízení. Jeli jsme do té oblasti, kde budu mít tu zkoušku. No jsem na to zvědavá, ale snad to nějak dopadne.

Cestou zpátky jsme pak projeli kopce nad Berkeley a na dvou místech jsme zastavili. Je to ještě kousek nad naší laborkou a je odtud parádní výhled na celý záliv, na Golden Gate Bridge i na San Francisco.

Taky jsme tu měli moc pěkně. V 7 večer bylo 29 °C. Trošku jsme se i opálili. Oba:-)

Den otevřených dveří

Tak jsem si plánovala, jak se dnes budu dlouho válet a nic. V 8 už jsem byla vzhůru. Ale co, vyspaná jsem byla, takže není co řešit.

Po snídani jsme vyrazili směrem ke kampusu. Univerzita v Berkeley dnes totiž měla něco jako den otevřených dveří. Tady by se dalo spíš říct den otevřených vrat, protože to byla akce, kterou jsem neviděla. Každý kroužek tu měl svůj stánek, a že jich tu bylo opravdu hodně. Ve středu kampusu (kde toho samozřejmě bylo nejvíc) pak byly i stánky s občerstvením jako grilované klobásky, špízy a já nevím, co ještě. Prostě mega akce. Taky jsme se šli podívat do budovy archeologie, kde jsem se potkala se svojí spolužačkou z angličtiny. Tam to bylo fajn, protože pro děti měli připravenou hlínu a ony si s ní hrály a dělaly si svoje výtvory. Taky tam měli malá pískovišťátka, kde zahrabaly nějaký střepy a děti to pak zase hledaly a tak. Tak to bylo pěkný. Cestou domů jsme se ještě podívali do muzea antropologie. Je to docela maličké muzeum, ale pěkné.

No a protože jsem chtěla nějaký suvenýrek a nikde nic nedávali, tak jsem si šlohla dva balónky 🙂 Já jsem je ani moc nešlohla, protože si je bral skoro každý, ale aspoň mám suvenýrek:-)
Na oběd jsme měli lasagne a byly to první lasagne, které když jsem je dávala z pekáče na talíř, tak se mi nerozpadly. Robert, kterého jsme pozvali na oběd, říkal, že to bylo díky vlivu jeho osobnosti:-) No nejspíš to tak bude, protože obvykle to na talíři nevypadá moc pěkně.

Robert nás pak hodil do SF. Měl sraz s kamarády a já jsem si chtěla koupit nějaká trička. Jeli jsme zase přes most (jak jinak), ale dnes byl teda pořádný provoz. Pravděpodobně v předtuše onoho provozu jsem dnes odmítla nabídku na řízení –  naštěstí. Nakoupit jsme šli do Old Navy na ulici Market. Teď jsem zjistila, že jedno Old Navy je i v Emeryville, což je teda blíž, ale už se stalo. Každopádně mám tři trička a Jirka nové rifle a nechali jsme tam $ 60. Tak mi to přijde docela v pohodě cena.

Pak jsme přijeli domů, trochu jsme uklidili a volala Jana se Cedricem, jestli k nim nechceme přijet, že mají na návštěvě holku z Čech a jejího amerického přítele. Tak jsme jeli:-) Byla docela sranda. Zpátky jsme jeli předposledním autobusem o půl dvanácté. Zbytek společnosti jel s námi s tím, že vystoupili v půli cesty a šli ještě do hospody:-) No, skoro si ani nechci představovat, jak dopadli:-)