Monthly Archives: January 2009

Druhý výlet do sf

Sladkosti Opět píšu opožděně, ale snad mi to bude odpuštěno. Přes víkend to snad tolik nevadilo:-)

Dnes jsme se vzbudili docela pozdě. Možná po deváté, ale vůbec nám to nevadilo. Když jsme se vyhrabali z postele, tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet do San Francisca. Na obědani jsme si udělali hemenex a kolem poledne jsme vyrazili. Jeli jsme metrem na stanici Powell. Já jsem tam chtěla kvůli tomu, že jsem si našla, že by tam mělo být nákupní centrum, a Jirka proto, že je to na ulici, na které měl být obchod s notebooky Dell. První jsme chtěli najít ten obchod. Nenašli jsme, protože jak jsme se vzdalovali dál a dál od oné stanice, tak čím dál tím víc bylo okolí škaredší, čím dál tím víc divných lidí a tak, takže jsme se radši otočili a šli jsme zpátky.

Zalezli jsme tedy do toho obchoďáku. Ale ten je tak obrovský, že jsme prošli asi jen dvě patra (z šesti) a šli jsme ven. To by člověk potřeboval celý den, aby zjistil, kde co je. A to se nám nechtělo.

Procházka po pobřeží

Před tím obchodním domem je zrovna místo, kde se otáčí ty jejich staré tramvaje, tzv. „Cable car“. Koupili jsme si lístky, že se projedeme na Fisherman´s wharf (kde jsme byli s Gregem a s Debbie) a pak, že uvidíme, a kdyžtak pojedeme i zpátky. Cesta byla docela fajn. Projeli jsme vlastně celé město. Ale zpátky už jsme nejeli. Prošli jsme se podél pobřeží a došli jsme k jiné zastávce metra. Taky bylo moc hezké počasí a to bylo vidět hlavně na počtu lidí, kteří byli venku. Když jsme tam byli minulý týden s Gregem, tak jsme sem tam někoho potkali. Dnes jsme sem tam do někoho nenarazili. Ale byl to moc fajn výlet.

Na zpáteční cestě jsme se už v Berkeley stavili v obchodě s elektronikou koupit externí harddisk. Pak jsme šli domů a Jirka se konečně dovolal na servisní linku internetu, kde mu poradili a náš internet tedy od včerejška funguje.

Večer jsme pak měli sraz s holkou, co jsem jí potkala na „kávě u paní rektorové“ a s jejím manželem v místní pizzerii. Měli jsme sraz na půl devátou. Jenže já jsem si zapomněla doma mobil, kde mám uložené její číslo, a oni tam ještě o tři čtvrtě nebyli. Tak chudák Jirka vyrazil domů donést mi ten mobil a já jsem na ně čekala. Pravda, přišli asi tak 5 minut po tom, co Jirka odešel. Ale jinak to bylo v pohodě. Pizza byla vynikající a myslím, že jsme se všichni docela dobře bavili. Její manžel je Brazilec, ale umí docela dobře česky, takže jsme se ani jinak nebavili.

Po večeři se ještě na chvilku stavili u nás a i když je pan Brazilec z jiného konce světa, tak grapa mu chutná stejně jak Jirkovi:-)

San Francisco podruhé

Když se vzbudíte v sobotu doporáno v Berkley a začnete uvažovat nad tím, co dělat, tak jeden z možných nápadů může být a co třeba zajet na otočku do San Francisca? A tak se i stalo.
Brali jsme to jen jako chvilkovou návštěvu, žádná velká turistika. Takže jsme přijeli metrem do centra města (stanice Powel), kde – jak jsem si jakžtakž pamatoval – je výchozí stanice tramvajové dráhy, tzv. Cable Car, na kterou jsme se dneska chystali.

Nejdřív jsme se ale prošli po Market st., kde měl být obchod s notebooky. Bohužel jsem si nenapsal adresu, takže jsme se vydali jen tak na blind a bylo docela zajímavé sledovat, jak se s rostoucí vzdáleností mění struktura lidí. Čím déle jsme šli, tím víc ubývalo turistů a přibývalo domorodců. Takových těch echt domorodců.

Takže jsme se po chvíli otočili a šli jsme do nákupního střediska, které si vyhlídla Ivča. Šest pater, pozlacené rámování zábradlí na eskalátorech (mimochodem nebyly rovné, ale půlkruhově zatočené), prosklená kopule ve střeše a minimum věkové skupiny 10 – 15 let. To jsou hlavní odlišnosti od našich nákupních středisek. Jinak je to stejné – chróm, sklo, a pochodboví prodavači. Když nás jeden odchytl, tak jsme si museli s Ivčou oba umýt ruce nějakým cukrem. Před krémem už jsme radši utekli. Ale je fakt, že jsme pak měli ruce hebké jak … no prostě fakt heboučké.

Pak už přišla na řadu zmiňovaná Cable Car. Vystáli jsme si kratičkou frontu na lístky a delší frontu na vlastní tramvaj. Nakonec to docela uteklo. Nasedli jsme do tramvaje a vyrazili. Jeli jsme linku z centra až k Fisherman’s Wharf, což je přístaviště, které jsme procházeli už při naší minulé návštěvě. Nejdřív jsme uvažovali, že pojedeme i zpátky, ale když jsme zjistili, že lístky nejsou datované, tak jsme si zbylé dva nechali na příště.
Cesta lanovou tramvají je výborný zážitek. A nejlepší to je, pokud se vám povede stát přímo na plošině u zadního brzdaře. Což se mi podařilo, protože jsme nejdřív pustili sednout jednoho pána, a pak se ta tramvaj tak zaplnila, že jsem musel stát venku.

Na Fisherman’s Wharf jsme hledali něco k jídlu (skončili jsme ve fast foodu Burger King), trochu se prošli a pak se vydali podél pobřeží po ulici Embarcadero až na zastávku metra stejného jména. Odtud jsme se vrátili zpátky do Berkeley.

Cestou z metra jsme se stavili v obchodě s elektronikou a koupili jsme si externí disk. Nejen proto, že musíme někam dávat všechny ty fotografie, které už se chystají na to, až budou zveřejněné, ale i proto, že si potřebuji přeinstalovat počítač. Je to levnější, než si rovnou kupovat nový.

Večer jsme měli domluvenou pizzu s jednou Českou, kterou Ivča potkala na kávičce u paní rektorové. Její brazilský manžel pracuje ve stejném typu laboratoře jako já, ale v městě pár mil od Berkeley. Manžel umí relativně dobře česky, takže jsme angličtinu procvičili jen, když jsme se bavili o práci. To je jednodušší.

A protože jsme opravdu pyšní na náš malý byteček, tak jsme je cestou zpátky ještě pozvali na prohlídku. A grapa Cedrikovi taky chutnala.

Slovíčko dne:
cable car – čti [kejbl kár]lanová tramvaj

Internet

Dnes jsem zase šla do angličtiny. Pravděpodobně tak bude začínat každý všední den. Pokud tu teda nebude nějaká významná návštěva, které se budu věnovat:-) Ale protože návštěva bude nejdřív ovlivněná časovým posunem, tak ještě budu moct jít do školy:-) No to se teda mám. Dneska to probíhalo podobně jak včera. Dostali jsme nějaká cvičení na vyplnění a měli jsme mezi sebou konverzovat. Bylo to docela v pohodě. Měli jsme takové cvičení ve dvojcích, kdy jsme se svým partnerem měli najít nějaké věci, co máme společné. Já jsem byla s onou Číňankou:-) Jenže, ona nemá ráda kočky nějak významně, netancuje, nehraje na hudební nástroj, tak to pak je těžké. Nakonec jsme vymyslely, že jsme se obě loni vdávaly, budeme tu dva roky, přijely jsme v lednu a tak. No, samé blbosti. Na konci hodiny nám pak učitel každému rozdal čokoládový bonbón a měli jsme zpívat písničku, co nám pouštěl. Asi už to byla příprava na valentýna. Oni to tady strašně žerou.  Mají toho tady skoro tak jako u nás na Vánoce. Hm, možná trochu míň. Ale v celku to bylo fajn odpoledne.

Na jednu hodinu jsem pak byla domluvená, že si zaskajpujeme s Luckou:-) Tak jsme skajpovaly, ale to byl teda signál. Jak jsme skončily, tak pak volala ještě babička!!! O půlnoci!!! A vzhledem k tomu, že vím, že byla už v 5 ráno vzhůru, tak už museli být s dědou pěkně unavení. Ale všem doporučuju, pořiďte si skype. Je to docela sranda. Polovinu času není rozumět, co ten druhý říká, ale i tak:-) Přeháním, to není polovina času, to zase ne.

Nicméně, to nejlepší nás potkalo až nakonec. Dnes jsme měli mít aktivovaný internet, který bychom měli jen my = větší rychlost, stabilita signálu atd. Jo, tak jsem to zkusila a byla jsem připojená tak jednu minutu a od té doby (15:00 zde) nám to nejde. Podle seznamu bezdrátových sítí v budově jsme poznali, že jich tu je víc, tak jsme šli zaklepat na kluka, co bydlí pod námi, jestli to není třeba on:-) Nebyl, ale stejně šel s námi, že to zkusí. Studuje tu matematiku a pc jsou jeho koníček. Chudák, snažil se docela dost, ale stejně mu to taky nešlo. Ale je to fajn kluk. Zase nám poradil jiné obchody, kam jít nakoupit, a že by i šel s námi, takže je to super, že máme takového milého souseda.

Jenže, s internetem nám nezbylo nic jiného než zavolat na zákaznický servis. A to já odmítám dělat. Já vím, že je to ode mě zbabělost, ale když já jakž takž rozumím lidem, když je vidím, natož s nimi telefonovat. To ne. Takže to zbývá na Jirku. Ten si teda dal. Zkoušel to asi třikrát. Samozřejmě se nejdřív dovolal k automatu. Poprvé mu to vypadlo už u toho automatu, podruhé se tak tak dovolal operátorovi a potřetí už mluvil s operátorem, a když už mu řekl celý náš problém, tak to vypadlo. Byl z toho trošku vzteklý naštěstí jsem ho aspoň já moc netavila, protože pak by pravděpodobně ten modem a za ním já letěl z okna:-) No já možná ne, já bych asi utekla. Dnes už se jim nebudeme pokoušet dovolat, zkusíme (Jirka to zkusí) zítra. Radši ho do zítřka nebudu rozčilovat:-)

Dnes jsme měli na večeři pečené kuře. Použili jsme na něj koření na steaky a je to vynikající. A k tomu rýži. A protože nám zbylo, tak zítra bude rizoto:-)

Info linka

Dneska jsem dodělal návrh projektu, takže od příštího týdne bych se už měl začít věnovat vlastní práci. Ještě to sice bude obnášet objednání chemikálií, dopilování metod, apod., ale už by to měla být konečně laborka.

Jak píše Ivča, tak dneska jsme měli mít konečně aktivovaný náš internet. Zatím jsme používali volně poskytovaný internet zdarma. Jenže tam si člověk nemůže být jistý ničím (od ne/stability až po to, jestli neukazujete hesla i někomu jinému), takže jsme si objednali rychlý internet jen pro nás. Museli jsme sice počkat týden, než bude aktivován, ale budiž.
Docela jsem se těšil, protože s internetem zadarmo jsem neměl dobré zkušenosti – asi mám slabší přijímač než Ivča, ale internet mi jen málokdy běžel stabilně víc než pár minut. Takže když jsem se dozvěděl, že Ivčin počítač sice signál vidí, ale nemůže se připojit, tak jsem byl – mírně řečeno – rozezlený.

Napadlo nás poptat se lidí kolem, jestli nemají stejné/podobné/lepší zkušenosti a případně jak se jim vyhnout. Zaklepali jsme o patro níž, kde bydlí Alberto. Docela komunikativní člověk, což jsem poznal už když jsem ho minulý týden potkal na schodech a za on se mně za tu dobu stihl zeptat jak se jmenuji a co tady dělám. Já tenkrát chvátal domů, takže jsme pak už moc nepohovořili.

Dneska jsme si to vynahradili vydatně. Protože i když se Alberto snažil, tak internet nerozchodil, ale poradil nám, ať zavoláme na info linku. Což tedy nebyla zrovna věta, kterou jsem chtěl slyšet, ale budiž. Ještě než odešel a ochutnal dva příspěvky výborné grapy, tak jsme si (notnou) chvíli povídali o všem možném, ale hlavně o možnosti levného nakupování (poradil nám) a o systému vysokého školství v USA, potažmo v Berkeley.

Dozvěděli jsme se například, že ročně se sem na univerzitu hlásí asi tak 40 000 uchazečů, z kterých je úspěšná tak jedna tisícovka. Hodně to tady bude založené na samostudiu, protože na přednáškách/cvičeních se s vámi nikdo nebaví – buď to umíte nebo ne. Hodně studentů také nakonec vystuduje jiný obor, než kvůli kterému sem přišli. Alberto např. studuje matiku a říkal, že je hodně lidí, kteří sem taky přišli kvůli matematice, ale protože nestíhali, tak nakonec skončili u méně konkurenčních oborů.

Když Alberto odešel, tak jsem zkusil zavolat na info linku. Když mi signál vypadl po třetí, tak být mým mobilem, tak jsem rád, že se majitel umí (někdy) ovládnout a že žiju. Zkusím to zítra.

Slovíčko dne:
self-control – čti [self kontrol]sebeovládání

Slaný koláč

Dnes ráno jsem poprvé jela do školy učit se. Hodina začínala v 8:25, ale jela jsem tam trošku dřív, abych se dozvěděla, do jaké třídy nakonec budu chodit. Mají to rozdělené na začátečníky, středně pokročilé a pokročilé. A každá tahle kategorie se ještě dělí na nižší a vyšší. A já jsem ve skupince středně pokročilých – vyšší. Myslím, že to docela trefili. I když, připadala jsem si dneska tak trochu jak debil. V mojí skupině je hodně španělsky mluvících lidí a pak hodně lidí z Asie. Ale učitel je celkem fajn. Taky mám ve skupině tu holku, co nevěděla, co je to chemie:-) Ale ona je nakonec docela milá a asi tu nemá moc kamarádů. No, zhruba tak jako já.

Dneska jsme probírali nějaký trpný rod. V tom cvičení, co jsme dělali ve škole jsem to docela chápala, ale nevím, jak bych to převedla do praxe. Asi bych toho chtěla po první hodině moc. Snad to opravdu k něčemu bude a zlepším se. Po téhle „normální“ hodině, která byla do 11:35 jsem si zapsala ještě hodinu speciálně zaměřenou na psaní. Ale dnes tam byla zastupující učitelka a ti ostatní už měli práci rozdělanou, tak to bylo takové o ničem. Tohle psaní je navíc jen od pondělí do čtvrtka, takže vlastně až po víkendu uvidím, jaké to bude. Akorát já nevím, co jsem si myslela, že tam budeme dělat, ale ono to zatím vypadá, že píšou slohovky a ona jim je opravuje. A to je krize, protože mně sloh nikdy nešel. A ještě navíc anglicky.
Cestu tam ráno jezdím autobusem, ale zpátky chodím pěšky. Dá mi to tak hodinku a navíc je to do mírného, ale trvalého kopce. Snažím se jít i trošku svižněji, abych nebyla úplný pecivál. Ale je to fajn.

Když jsem přišla na byt, tak jsem si chvilku psala s Petrou, dala jsem si díl nebo dva brány a pak jsem začala přemýšlet, co na večeři. V obchodech tu mají čerstvé artyčoky. A já mám ty zavařované třeba na pizze strašně ráda. Tak jsem hledala na netu nějaký recept. Našla jsem odkaz na slaný koláč, ale ten mi nešel otevřít. Nevadí. Protože naše Peťulka je sova, tak jsme ji českého času o půlnoci poprosila, ať skočí dolů, podívat se na ledničku, protože si matně vzpomínám, že mi mamka jednou psala recept na těsto na štrůdl a já jsem ten papírek uklidila tak, že jsem ho přicvakla na ledničku. Naštěstí tam pořád byl. Takže návod na těsto už jsem měla.

V obchodu už jsem pak jen koupila ty artyčoky, zakysanou smetanu, pažitku a salám, který jsem do toho chtěla dát kvůli Jirkovi a na který jsem nakonec zapomněla. Ono do toho těsta patří nastrouhat jeden tuk na pečení, ale tady nic takového není. Tak jsem koupila máslo a taky to šlo. A taky nemám váhy, takže jsem 40 deka odhadovala podle toho, kolik váží celý pytlík a tak. Předpokládám, že teď se babička a mamka hrozí. Ale náhodou. Mám úplně výborné dva slané koláče.

Jen Jirkovi neřeknu, že tam jsou ty artyčoky. To by taky nemusel jíst a to nejde, protože to dostane i na oběd:-)

Focení

Na dnešní poledne – respektive na půl jednou – bylo naplánováno společné focení skupiny. Nejen nás nahoře, ale celé skupiny spadající pod prof. Frécheta dole v kampusu. Celkem je to tak k padesátce lidí, což už je slušná skupina. Sraz byl přesně v půl jedné v sedmém patře budovy Latimer Hall, kde „dolní“ skupina sídlí. Z vrchu nás jela slabá desítka.

Na to, jaké to bylo množství lidí, tak mi to focení přišlo relativně dobře zorganizované. Tak nějak jsem si všichni nějak stoupli, pak se trochu smrskli, pár lidí se ještě přesunulo do přední sedící strany a bylo to. Jednou padla otázka, jestli je mezi námi někdo, kdo má před sebou něčí hlavu, a pak už se fotilo.

Hned po focení jsme se vydali zpátky na kopec. Autobus nám jel asi za deset minut, a když jsem se vrátil do laborky, tak už byla fotka na netu. Můžete si ji prohlédnout na stránkách skupiny prof. Frécheta. Fotky jsou tam řazeny postupně, podle uplynulých let, ta letošní nejaktuálnější je jako první vlevo nahoře. Kdo mě najde první, vyhrál možnost prvního komentáře pod článkem.

A aby těch fotek nebylo dneska málo, tak když jsem se vrátil nahoru, tak se mě Jana ptala, jestli už jsem viděl svoji fotku. Myslel jsem, že myslí tu aktuální, právě vyfocenou, ale ne, myslela moji osobní fotku, která odedneška visí na našem patře na nástěnce přímo proti východu z výtahu.

Slečna, která má nástěnku a její obsah na starosti mě fotila pár dní po mém příjezdu. Každého si postaví před dřevěné dveře a cvak. Bere to i s bleskem, takže na některých fotkách je na pozadí dveří vidět jeho mírný odraz. Ne tak na mé fotce. Nevím, jestli byl obecně světlejší den, nebo za to může moje čelní reflexivní pokožka, ale mám teď kolem hlavy krásnou svatozář.

Asi si nechám udělat kopii pro Ivču. Jako důkaz.

Slovíčko dne:
halo – čti [hejleu]svatozář

Mezinárodní skupinka

Dnes ráno (v deset hodin:-)) jsem měla ve „své nové škole“ informativní schůzku. Bylo to naplánované do jedné hodiny. Říkala jsem si, co tam asi budeme tři hodiny dělat. Došlo mi to, když jsem přišla a se mnou tam bylo asi dalších 40 lidí. Paní, co vedla tuto hodinu říkala, že tak velkou skupinu tu ještě neměli.

Hned na začátku nám rozdala naše složky a dala nám volné papíry. Aby měli ještě přesněji potvrzené, do jaké skupiny nás mají dát, tak jsme měli ještě napsat krátký odstavec buď o člověku, který je pro nás důležitý a nebo o naší zemi. Psala jsem o Čechách, protože jsem se nemohla tak rychle rozhodnout, o kom bych psala:-) Po tomto slohu nám řekla, jak to tam chodí, pravidla atd. Výsledek z toho je, že víceméně žádná pravidla nejsou. Vážně. Pokud bych nevěděla, jestli chci chodit dopoledne nebo odpoledne, tak se zapíšu na oba dva termíny a můžu to střídat podle toho, jak mi to vyhovuje. A i když se zapíšu na ranní hodinu, která trvá od 8:25 do 11:35, tak tam můžu přijít třeba jen na hodinu a je to v pořádku. Absence by se měly, ale nemusí, hlásit, pokud člověk chybí déle jak tři týdny. Ale budu se tam snažit chodit pořádně, ať to má nějaký výsledek. Uvidíme.

Po informacích nás rozdělila asi do 6 skupinek po 5 – 6 lidech s tím, že každá skupinka si zvolila jednoho, který zapisoval informace o ostatních (jak se jmenuju, odkud jsem atd.) a pak je řekl před ostatními. Moje skupinka se skládala z jedné Chilanky, jednoho Belizana, jednoho Eritreana, jedné Číňanky a mě. A právě ta Číňanka se toho ujala. Jak se v zápětí ukázalo, tak to byla ta nejnešťastnější volba, protože ona byla úplně marná. Holka z Chile jí vyprávěla, že studuje práva a ona vůbec nevěděla, co to je, jak se to píše, nic. Se mnou měla ještě větší problém. Jednak ani nevěděla, jak se píše Czech Republic a za druhé, když jsem jí řekla, že můj obor je chemie, tak ona a ještě kluk z Belize, vůbec nevěděli, co je to chemie!!! Já taky nevím všechno, ale tohle! Jirka mi říkal, že se na to tak nemůžu dívat, že oni pochází z úplně jiné kultury, ale slečna z Chile věděla, co je to chemie. I se to tomu klukovi snažila vysvětlit španělsky, ale vůbec. No měla jsem z toho vážně šok.

Pak nám učitelka ještě vysvětlila, jak jsou financovaní, protože ty kurzy jsou zadarmo. Platí je stát Kalifornie a jsou placení za každou hodinu, kdy tam přijdeme a pak se taky píšou jednou za čas testy, které by měly ukázat, jestli jsme se zlepšili nebo ne. A to by mělo odpovídat tomu, jak dobře nás učí. No nevím. Ale jeden takový test jsme dostali i my kolem poledne. Byly jich 4 druhy. Já jsem měla oranžový. Byla to myslím ta nejvyšší úroveň. Ale mě se to jejich testování stejně nezdá. Všechny testy, co jsem dělala byly na zakroužkování jedné ze čtyř možností. A to je přece daleko jednodušší než muset samostatně něco napsat. Takže si myslím, že mám poněkud lepší výsledky, než bych si zasloužila, protože jsem to nějak splácala dohromady z těch nabízených možností. Každopádně zítra už mám první normální vyučování. Po normálním vyučování je pak ještě jedna hodina, kde se procvičuje hlavně psaná angličtina, tak na to jsem se taky zapsala.No, tak uvidíme, jestli to na mě zanechá nějaký vliv. Snad jo:-)

Cestu ze školy jsem šla pěšky, je to tak hodinka po svých, ale já jsem ještě potřebovala na poštu poslat tu žádost na prac. povolení a bylo vážně moc hezky, tak jsem šla. Přišla jsem na poštu, vzala jsem si papírek s mým pořadovým číslem, na kterém bylo 34 a sedla jsem si, že si vyplním průvodku. Sednu si a ozve se „Six“. No prostě přede mnou bylo 28 lidí! Ale ono jich tam asi tak 20 z toho nebylo, asi to vzdali, tak to šlo docela rychle. Moje obálka velikosti A4 poslaná expresně stála 18 $ a to jsem to posílala zase jen do Kalifornie. Ale je to až někomu do rukou, tak aspoň mám jistotu, že to jim to v pořádku dojde. A navíc už zítra.

Teď už můžu jen čekat a pak doufat, že se pro mě najde někde flek:-)

Kancelařina

Ještě než jsem se dneska dostal k tomu, abych pokračoval s prací na projektu, tak jsem se k tomu málem ani nedostal. Jednou za čas jede ráno místo autobusu malá dodávka. V posledních dnech jezdí nějak často, buď mají autobusy vytížené a nebo rozbité. Když jsme přijeli nahoru (byla tem ještě jedna holka), tak jsem se snažil otevřít dveře a nešlo to. Zkoušeli jsme všechno možné, od znovu zamčení a odemčení, až po použití větší síly. A nic. Nakonec to dopadlo tak, že řidička, která mě celou dobu říkala, co mám dělat a za co zatáhnout, vystoupila a otevřela nám zvenku. Pak už to šlo. Asi se to chvilkově porouchalo, když jsem se honem honem snažil dostat do laborky. Inu, kdo si počká, ten se dočká.

Jinak jsem dneska celý den seděl u PC a dělal na projektu. Ze stereotypního pročítání článků a psaní poznámek mě vytrhlo jen pár maličkostí. Teda kromě čaje, oběda a v pravidelných intervalech vykonávané pětimetrové chůze na záchod a zpět.

První z nich byla hromadná návštěva několika lidí (skoro bych si troufl tvrdit, že i skoro dvou desítek), která proběhla hned dopoledne. Prošli kolem mě, aby mohli obdivovat krásný výhled na Berkeley, ale hlavně San Francisco. Což musím potvrdit, myslím, že jsme jedna z laborek, která má nejhezčí výhled na Záliv. Každé ráno se kochám. Zatím se mi to neomrzelo a doufám, že jen tak neomrzí. Dřív než stačíte cokoli říct, tak ano, fotky nejsou, ale budou, slibuju.

Druhou věcí bylo odpolední kafe. Nevím, jestli je to každodenní nebo pouze středeční zvyk, ale ve čtyři hodiny odpoledne bylo na třetím patře (my jsme v šestém) připraveno kafe a nějaké ty sušenky. Nejdřív jsem nevěděl, jestli půjdu, chtěl jsem toho hodně stihnout, než odejdu, ale když mi došlo, že to stejně všechno nedám dneska, tak jsem skupinově vyrazil. Nakonec to bylo fajn. Dal jsem si kafe, sušenku, trochu pokonverzoval a postál chvíli na terase. Sluníčko mi  sice svítilo přímo do očí, ale na druhou strnu jsem zase přidal trochu té hnědi k mému sexy opálení. Je to sice divny, zvlášť u mě, jako u člověka s opalovacím faktorem mínus osm, ale za ten první týden, kdy tady bylo tak hezky, se mi stihla trochu opálit hlava. A že tam je co opalovat.

Cestou zpátky domů jsem jel pro změnu dodávkou naplněnou do posledního místa a přesně jak jsem nechtěl, dostal jsem se až úplně na druhou stranu auta, než byly dveře. Tentokrát šly sice bez problémů otevřít, ale zase jsem se málem oběsil na bezpečnostních(!) pásech.

Slovíčko dne:
coffee – čti [kofi]kafe

(Dopole)den žen

Dnes jsem vstávala později, jak Jirka. On odcházel do práce kolem sedmé a já jsem měla až na desátou kávičku. Chtěla jsem se ještě stavit koupit kytku, takže jsem vstala v 8 ráno. Všechno bylo v klidu a v pohodě až do té doby, kdy jsem zjistila, že nemám pod svoji halenku, která se zavazuje za krk, odpovídající spodní prádlo. Tak jsem chvilku přemýšlela, co budu dělat, až jsem teda jednu svoji podprsenku rozstříhala a upravila dle potřeby:-) No prostě paráda. Ale pak už všechno probíhalo dobře.

Na kávičce u paní rektorové nás bylo odhadem tak 40. Strašně moc Číňanek, Japonek a nebo Norek. Sem tam ještě nějaká Izraelka. A byla tam i jedna holka z Česka. Jana, tak už na ni mám mail. Taky si žádala o pracovní povolení a říkala, že jí přišlo docela rychle, možná do měsíce. Tak uvidím, protože když se zeptám někoho z místních, tak všichni říkají, že minimálně ty tři měsíce. Nevím.

Ale dům, kde bydlí rektor se svojí ženou, je vážně moc pěkný. Je postavený v italském stylu, ale nevím, jak moc starý. Ale moc asi ne, protože tady není nic nějak moc staré. Maximálně sto let. Na jídlo tam bylo plno ovoce a nějaké pečivo – záviny, muffiny a tak. Na pití jsem si dala nejdřív minerálku, ale pak mi byla trochu zima, tak jsem si nalila horkou vodu, že si do ní dám čaj. A dala jsem si ho do ní. Jenže jsem se nepodívala, jaký je to druh a on to byl nějaký bílý čaj. A navíc ta voda v té konvici už nebyla nijak zvlášť horká, takže výsledek byl, že ten čaj byl pěkně hnusný:-)

Měli jsme to od desíti do dvanácti, takže jsem se akorát vrátila na byt na oběd. Na bytě už jsem si nastrkala do obálky všechny papíry potřebné k tomu povolení a zítra to pošlu. Asi radši půjdu na přepážku, nebudu to riskovat v automatu.

Taky jsem přemýšlela, co na večeři. Nechtělo se mi chodit do obchodu (3 minuty tam a 3 zpátky jsou strašná dálka:-)), tak jsem udělala bramboráky, navrch jsem dala trochu sýru a jak jsme si pošmákli. Budu si asi psát, co si vaříme, abych se pak k tomu mohli vracet a nemuseli jsme pořád přemýšlet, co budeme jíst. Kdybyste měl někdo návrh na jednoduchou večeři, tak sem s ním:-)

A mám ráda jejich systém, že se dá s platební kartou zaplatit cokoliv a kdekoliv a jakákoliv částka. Dnes jsem si večer na procházce koupila kafe za 2,65 $ a zaplatila jsem to kartou. Žádné podmínky, že až od sto korun a podobně. Tohle je tu fajn.

Jinak já vím, že jsem toho dnes moc nenapsala, ale zítra jdu zase na angličtinu, tak snad toho bude víc. Nebo se aspoň budu víc snažit, slibuju:-)

Poslední kurz

Nebudu chválit dne před večerem, natož malovat komunistu na zeď, ale dneska jsem absolvoval poslední bezpečností kurz. On ve skutečnosti asi nebude poslední, protože kdykoli se mi změní náplň práce, tak jsem nucen udělat si znovu analýzu pracovních rizik a z ní možná vyplynou nové, další a lepší (bezpečnostní) kurzy. Ale prozatím.

Tentokrát nešlo o kurz počítačový, ale o tzv. fyzický. Bylo nutné dostavit se o tři patra níže, podepsat prezenční listinu a vyslechnout si asi třičtvrtě hodinovou přednášku o tom, jak nakládat s odpadem. Po ní následovalo krátké, asi patnáctiminutové video, které nás seznámilo s Jirkou (Georgem), který jezdí každé léto rád na dovolenou k jezerům, a proto by velmi nerad znečišťoval podzemní vody a životní prostředí vůbec. Proto je rád, že nám může ukázat, jak je to vlastně s tím odpadem, a jak s ním nakládat.

Nebudu zabíhat do zbytečných bezpečnostních detailů, ale musím říct, že mě v průběhu přednášky několikrát napadlo, že si člověk nemůže v laborce ani … pořádně zaměřit. Ono to všechno asi nebude až tak horké, a jak už jsem jednou psal, trocha systému mi neuškodí. A navíc, asi to má smysl.
Odpoledne jsem se pak ponořil do studia a psaní projektu.

Slovíčko dne:
lake – čti [lejk]jezero