San Francisco

Tento víkend jsme byli na super nejlepším výletě na Lake Tahoe. Jak už jsem psala, dostali jsme ho od Jany a od Cedrica za vyzvednutí v Yosemitech a moc jsme si ten víkend užili. Jen tak pro zajímavost, Lake Tahoe je druhé nejhlubší jezero USA a 16. nejhlubší na světě.

Začali jsme tím, že v pátek večer nám Jana půjčili auto, pochovali jsme si Viléma a jeli jsme domů. Myslela jsem, že budeme vyjíždět nejpozději v 9, ale jak už to tak někdy bývá, tak jsme odjeli později, ale ne o moc, kolem čtvrt na deset. Cesta měla trvat kolem tří hodin k jižnímu konci jezera, ale ubíhalo to rychle. Po cestě jsme se poprvé v životě stavili u průjezdového Starbucksu, kde já jsem si dale ledovou kávu s mlíkem a ti dva ňoumové, co jeli se mnou, měli čokoládové Frapučino (taková naředěná zmrzka, aby se to dalo pít:-)) Když jsme tedy po těch třech hoďkách dojeli do South Lake Tahoe, tak jsme poobědvali v Applebee’s, kde Jirka měl steak, já jsme měla žebírka a Peťula kuřecí s těstovinami. Stavovali jsme se tam na jídle i druhý den, takže o tom už pak psát nebudu, ale moc nám tam chutnalo:-)

Od South Lake Tahoe jsme se vydali severně podél pobřeží jezera směrem k našemu hotelu. Cestou jsme zastavili na vyhlídce na Smaragdovou zátoku. Ta příroda je tam moc krásná a v zimě to musí být ještě hezčí. Asi jako naše zasněžené hory. Popojeli jsme pak o kousek dál, nechali jsme auto na parkovišti a sešli jsme asi 1.5 kilometrů dolů k pláži té zátoky. Tam stojí rádoby starý a rádoby vikingský dům, který jsme fotili jen z venku. Anglicky se jmenuje Vikingsholm (vikingský křemelák???), ale já tomu říkám Helmův žleb:-)

Když už jsme byli u té vody, tak jsem do toho jezera vlezla. Jako jediná, podotýkám. Peťulka si namočila jen ťapičky a Jirka to jistil ze břehu. Myslela jsem si, že ta voda bude studenší. Jako teplá nebyla, to ne, ale já bych zase do žádné ledárny nevlezla, takže asi tak.

Když jsme se pak dostali zase k autu, tak už bylo po páté, takže jsme už jeli do hotelu. Bylo to v resortu Squaw creek a můžu jen doporučit. Ten hotel obklopují hory a golfová hřiště a protože tam prší celkem často (a protože ty trávníky zavlažují:-)), tak je tam moc hezky zeleno. Náš pokoj pak byl naprosto luxusní. V ložnici, kde jsme všichni koukali na Noc v muzeu 2, byla obrovská postel, v obýváku pak velký rozkládací gauč a pozor – krb:-) Ten byl strašně těžký na ovládání – zmáčkl se čudlík a začaly plápolat plamínky podporované nějakým plynem:-)

Samozřejmě jsme hned po příjezdu šupli do bazénu a dali jsme si mojito. Na véču jsme pak šli do hotelové restaurace, kde moje a Jirkovo jídlo bylo vynikající, Petřeno vůbec, tak jsme se podělili.

Druhý den ráno jsme po snídani vyjeli ještě víc směrem do vnitrozemí na hranici s Nevadou a pak už jsme se vraceli přes hory a doly až do Berkeley. Provoz u Sacramenta byl brutální, samá zácpa, ale dojeli jsme v pořádku a ve zdraví:-) Jak už jsem říkala, super víkend v krásné přírodě.

Více fotek najde dychtivý čtenář v galerii:-)

Už jsem chtěla mít příspěvek napsaný před deseti minutami, ale Jirka měl nějaký složitý matematický úkon (úprava rovnice :-P), tak potřeboval moji pomoc:-) Ale teď už snad budu mít klid, protože chci shrnout náš víkend.

Jak jsem psala, tak v pátek jsme měli movie night. Bylo to super. Naskládalo se k nám 15 lidí včetně nás, ale byla sranda. Objednali jsme si pizzu – pět velkých stačilo – a k tomu se pilo, co se dalo. A protože toho bylo dost, tak ranní bilance dle prázdných flašek byla: asi půl litru kalvadosu (ze šéfových zásob), čtvrt litru dědovy grapy, půl litřánku rumu (naši asi přece jen budou muset do New Yorku dovézt, jinak budem na suchu) a to nejlepší na konec – 60 piv. Jo jo. Jak říkám, bylo veselo. Kupodivu jsme i relativně brzo skončili. O půl jedné ocházeli poslední, což je oproti minulým večerům, kdy se končilo třeba ve dvě a tak, opravdu příjemná změna.

V sobotu dopoledne jsme toho moc nedělala, protože Peťulka uklidila už v pátek a i jsme v pátek nakoupily (jen s Peťulou, proto to tvrdé Y). Neohleduplně mně ti dva ňoumové vzbudili už o půl jedenácté:-) A mezi tou dobou a třetí odpoledne jsme tak tak stihli koupit paní Švecové kytku a ve tři jsme vyrazili na autobus směrem ke Švecům, kteří pozvali česko-slovensky mluvící spoluobčany na večeři. Myslím si, že to, že jídlo bylo super, asi nemusím vůbec psát, ale bylo. Nejdřív jsme měli jednohubky jako třeba žlutý meloun balený v sušené šunce, plátky paprik plněné tuňákem atd atd a jako hlavní byly plněné kotletky – buď houbami, nebo nepálivou směsí nebo pálivou směsí. A jako příloha k tomu byly brambory zapečené se šlehačkou. Hm, ještě teď se mi sbíhají sliny, jak o tom píšu.

V neděli v poledne nás pak vyzvedl Cedric a jeli jsme na Alamedu do palačinkárny na oběd. Vyhodil nás před tou restaurací a jel pro Janu a pro Vilíka, zatímco my jsme objednali. Pak za nás zaplatili a ještě nám udělali docela dost velké překvapení. Aby to bylo trošku srozumitelné, tak musím začít s tím, že asi před dvěma týdny, byli Jana a spol. na výletě v Yosemitech a chudákům se jim zalomil klíč v zámku, zrovna když byli sto milionů kilometrů od civilizace a ani správci parku jim nepomohli. Takže z budky nám volali, jestli bychom je nepřijeli vyzvednout. Naštěstí jsme měli na víkend půjčené auto, takže jsem pro ně nakonec jela. Musela jsem sama, protože s něma byla kamarádka a Vilík musí mít sedačku. Ale cesta byla úplně v pohodě a v pořádku jsem dojela tam a Cedric pak řídil zpátky. A teď se dostávám k tomu jejich překvápku. Ono jim totiž nestačilo, že pořád děkovali, ale ještě nám teď na víkend půjčí auto a zaplatili nám hotel u Lake Tahoe. Jsou strašně hodní a moc se tam těším. Prý je to tam moc pěkné, tak po víkendu vložím fotky.

V práci a u Peťulky ve škole všechno v pohodě. Peťulína teď leží s náma v posteli a ti dva si zpívají Dalibora Jandu (Jirka) a Peťulka to prokládá písničkami cituji od Marie Retrové:-) Opakuji Retrové :-D Takže máme veselo.

Coca cola vs. Pepsi - kamlababy.wordpress.com

Když už tu máme ten pátek, tak to trochu odlehčím a povyprávím vám příběh ze života s filozofickým rozměrem.

Pátek odpoledne. Enzym se mi bude promývat kolonou ještě hodinku a půl a mě chytá žízeň. No nic, beru si drobné a vyrážím do přízemí k automatu. Mým cílem je jako vždy Cola light (když už není Zero). Na poslední chvíli měním názor a když už je ten pátek, tak si vybírám klasickou kolu. Cukr necukr.

Nechám automat spolknout dva dolary, vyberu si číslo (páteční třináctka) a čekám, až vozíček vyjede k vybrané PETce. A čekám. Vozíček totiž vyjel nahoru, ale nezajel až k láhvi, jen před ni, a pak se zase vydal na zpáteční cestu. Dokonce se i otevřela dvířka, kam vybraná flaška vždycky spadne. Jenže tentorkát nemělo co kam spadnout.

Hmm, tak nic. Zkouším to znovu. Tentokrát s jiným číslem. Zase nic. Tak že by osud chtěl, abych si nedával tu plnocukrovou kolu a „spokojil se“ s tou bez cukru? Ani ta nefunguje. Na nic jiného nemám chuť, tak to ani nechci zkoušet na ovocném džusu nebo vychlazené vodě.

Nakonec zjišťuji, že ani dobře mířená rána (no, vlastně dvě) do strany automatu nepomáhá. Jen začne škrčet, jakoby se znovu nastarovával. No, ale už zase mlčí.

Je rozhodnuto. Lepší vrabec v hrsti, než dolary v automatu a nejdřív pomalu a nesměle, později rychleji a zuřivě mačkám knoflík na vrácení dolarů. Nefunguje. Zkouším znovu a znovu. Furt nic. Nakonec se automat jakoby restartuje, vrátí se do „základního stavu“ a na malém displeji se objeví „Pěkné odpoledne, vyberete si nápoj navolením čísla.“ K tomu informace o vnitřní teplotě. A dolary nikde.

No, ale když už je ten pátek, tak přece neodejdu s prázdnou. Ještě, že je hned vedle automat na pepsi. Ještě na chviličku zaváhám, jestli mi to stojí za to, ale myšlenky ještě ani neodezní a druhý automat už polyká další dolary. Veberu si plnohodnotnou pepsi (tentokrát ani neváhám nad tou bez cukru), a když slyším to klasické žuchnutí, tak se mě ulevuje a vím, že s prázdnou neodejdu.

Vypadly dvě.

A nebo už tam ta jedna byla a někdo si ji nevyzvedl. Nevím. Jediné, co mi teď běží mozkem je, že musím ven dostat i tu druhou. Přece ji tam nenechám. Sice jsem za ni zaplatil v druhém automatu, ale to se teď nepočítá. Trochu zacasnuju s mřížkou v okénku, narovnávám tu první, srovnávám druhou a už jsou venku obě.

A pak, že spravedlnost neexistuje …

Začínáme být normálně experti na rock band. Teda, hrajeme na medium, což považujeme za super pokrok:-) Je teda pravda, že Jirka nám to kazil, ale vzali jsme ho na milost – slíbil, že udělá oběd na zítra :-) Pak jsme se Petrou vyrazily na jogu. Musela jsem ji přemlouvat, nechtělo se jí a asi se mi za to chtěla pomstít, že jsem ji donutila, protože mně pak rozesmívala v ty nejnevhodnější chvilky. Já se držím na rukách, nohy zkroucený před sebou, Peťulka to zabalila a říká mi – no ťapej s těma palečkama, nebo – ty se tváříš jako kdyby sis chtěla vytlačit obličej :-D  Ale i tak mi to šlo, hm.

V pátek máme s děckama movie night. Objednáme si pizzu a budeme koukat na Zoolandera. Už jsem to viděla dvakrát, ale těším se na to. Bude sranda:-)

I když jsme s Jirkou měli minulý týden kratší (pondělí bylo volno kvůli dnu nezávislosti), tak jsme se i po čtyřech dnech těšili na víkend. Původně jsme chtěli jít s Peťulou v sobotu na devátou na jogu, ale „překvapivě“ jsme nešly nikam a spali jsme až do aleluja. Pak jsme hráli rock band, volali jsme s našima a pak jsme vyrazili do Ikei. Jen jsem se tam tak poflakovali a ten-co-je-mu-třicetdva nemohl odolat a natočil minutku a utekl:-) No jo. Vrátili jsme se domů kolem páté a o půl šesté jsme vyrazili do hospy s Jirkovou kámoškou z angličtiny, s Lenkou, co tady dělá au pair. Hráli jsme stolní curling a dlabali jsme hranolky (a pili pivo), tak to bylo fajn.

V neděli jsme si opět přispali (jaké překvapení!!!!), pak se Jirka koukal na fotbal, ale nedokoukal ho, protože jsme o půl druhé museli na metro a jeli jsme ke Gregovi a Debbie. Pozvali nás na návštěvu.

Protože jsme přijeli ve tři, což bylo brzo na véču, tak jsme nejdřív prošli město a stavili jsme se v jejich oblíbené restauraci na pivu a na cibulových kroužcích. Měla jsem melounové pivo a i když teď asi budu za barbara, tak to nebylo zase taková hrůza.

Na večeři jsme pak měli steak, americký bramborový salát, ve kterém jsou brambory, vajíčko na tvrdo, celer, majonéza a ještě nějaká zelenina. Pak jsme měli caprese salát a nakonec apple pie, který jsem donesla, abychom nepřišli s prázdnýma rukama. Fakt jsem se napráskali, bylo to super. A myslím, že jsem si s americkým apple piem po česku neudělala ostudu.

Domů jsme se dostali v 10 večer a hned šli chrápat. Dneska jsme zase s Peťulou valily na jogu a už to bylo lepší než minulý týden. Teda, aspoň jsme věděly, co máme dělat. Lehce jsem si natáhla tříslo, ale neva, ve středu jdem znova!!!! :-)

No a dnes jsme s Jirkou spolu přesně dva roky. Teda, spolu myslím vzití:-)

Mamka zalobovala, abychom přidali nějaký příspěvek, a protože nikdo jiný se k tomu nemá (ze Jiřino, kdys naposledy něco napsal, ha?), tak to budu muset byt já. Ale nevadí:-)

Jak jsem psala minule, tak v sobotu jsme šly s Peťulkou na zumbu. Bylo to takové všelijaké. Teda, troubě se to líbilo, ale já nevím. Je pravda, ze ta holka vypadala úžasně. Já jsem říkala, ze až budu mít takové břišní svaly jak ona, tak budu nosit jen bolerka, Petra říkala, ze až bude mít takové svaly jak ona, tak bude chodit nahá :-D Ale ta hodina se mi pak moc nezdála. Jedna tam bylo docela narváno a jednak ona nevysvětlila, co dělala, takže než jsem pochytila kroky, tak už to měnila a musela jsem chytat znova. No co no.

Včera jsme byly na posilovacím tréninku a to byl masakr. Kliky atd atd. Fakt sila. A dnes jsme byly poprvé na joze. Nebyla to žádná krutá makačka, ale hodně výdržových cviků a tak. Pak jsme zkoušeli udržet se na rukách v takovém pokrčení a zvednout chodidla. Vůbec. Nejlepší na celé hodině pak bylo, když jsme odcházely, tak Petra říká: Slyšelas jak si tam někdo prdl? Tak to jsem se podlomila, protože jsem to teda neslyšela, ale byla to sranda:-)

To jsou zatím největší novinky, takže jak jste sami poznali, nic moc. To je ale taky dobře, aspoň žádná krize :-)

autor: Peťulka

hello everybody :-) tak mám za sebou první den v angličtine a jsem celkem utahaná, ale nemůžu si stěžovat, učitelé jsou tam příjemní a děcka, se kterýma chodím do hodiny, taky…takže pěkně od začátku, ráno v osm hodin jsem nasedla na vlak směr San Francisco a cestu do školy už jsem měla nacvičenou, když jsem šly s paní Ivuškou dělat ten můj rozřazovací test. Pěkně jsem pozdravila a zeptala se, kde je moje třída…od devíti hodin nám začalo vyučování, dělali jsme gramatiku. Končili jsme v jednu hodinu. V té dopolední skupině je nás asi tak deset, dvanáct. Kromě mě a jedné Španělky jsou to všechno děcka bud z Koreje, Japonska, Thajska, Číny a jsme tak všichni zhruba stejně staří. Od jedné máme půl hodiny přestávku na oběd a můžeme pak dál chodit na odpolední hodiny. To už je jenom konverzace a to jsme byly dvě třídy dneska vyjímečně spojení, ale mně se to líbilo, byla sranda. Ještě honem musím udělat domácí ukoly než pujdu spát…tak jsem zvědavá, jak mi to půjde zítra.